V Midounu jsem už fotografoval třetí mešitu, jednu malebnější nežli druhou, s hranatými věžemi minaretu, nejsou velké ale útulné, když se najednou odněkud vyhrnulo mnoho dětí různého věku. Větší děvčata s uvázanými černými šátky na hlavách tiše kráčela v hloučcích, ale zato kluci, někteří černí jako uhel po svých černošských předcích se honili po chodníku a ti odvážnější nebo snad rozpustilejší na mne pokřikovali to klasické  - Ca va!, všelijak se pitvořili, ale nebyli nijak dotěrní. Jen z nich tryskala radost, že už mají konečně volno. Podíval jsem se na hodinky, jasně, skončilo vyučování a mládež stejně jako u nás se už nemůže dočkat svých odpoledních radovánek. Podobně jako u nás je zde školní docházka povinná, ale ve srovnání jen šestiletá. Prvňáčci začínají chodit do školy od šesti let. Ovšem necelá polovina dětí do školy vůbec nechodí. Důvodů je mnoho, mimo jiného i nedostupnost v odlehlých oblastech, ale i tradiční způsob života a tak negramotnost je v Tunisku docela značným problémem, který se bude v budoucnosti stále obtížněji řešit.  Povinným vyučovacím jazykem je arabština a od třetí třídy francouzština. Spisovná arabština je pochopitelně i oficiálním úředním jazykem, kterým je napsaný pověstný posvátný Korán. Podle znalců tohoto semitského jazyka, který se někdy v sedmém století rozšířil po řadě dnes islámských zemí včetně severní Afriky, se prý značně liší od běžné hovorové tuniské arabštiny, navíc je obohacený o mnoho nových výrazů, ale je blízký a srozumitelný hovorovému jazyku užívanému v Maroku a sousedním Alžírsku. Tuniskou arabštinu, jazyk dávných dobyvatelů, obohatili původní obyvatelé o četné berberské výrazy, později se značně projevil vliv francouzštiny, ale je v ní i mnoho slov italského a španělského původu. Arabské písmo, stejně jako mnohá další exotická písma je pro laika naprosto nesrozumitelné a domnívám se i značně těžké pro zapamatování. Abeceda má celkem 28 znaků, ale je velice komplikovaná množstvím kaligrafický prvků písma naschi a písma kúfského. Reforma psané tuniské arabštiny byla v roce 1970 a tak například se místo - dj - píše jen - j - a proto se místo Djerba píše Jerba. S těmito variantami ale i jinými přepisy jména ostrova se můžeme setkat v různých průvodcích, mapách i v literatuře.

Druhým oficiálním jazykem je velice rozšířená francouzština, kterou se můžeme domluvit téměř v celé zemi. Ulice, značky jsou psané dvojjazyčně právě arabsky a francouzsky, což každému neznalému arabštiny dokonale usnadňuje orientaci ve městě a na rozcestích v daleké poušti. Ve francouzštině se vydávají noviny, používá se na úřadech, v rozhlase, televizi, v Tuniském internetu a mluví jí snad všichni Tunisané bez rozdílu, zda chodili do školy nebo ne..

Na základní školu navazují učňovské střední odborné školy, lycea se zaměřením na všeobecný, technický či ekonomický směr. Dál jsou potom možnosti studia na vysokých školách různých směrů v zemi, ale velice oblíbené jsou univerzity ve Francii. Setkali jsme se dvěma absolventy naší Karlovy univerzity. Oba hovořili perfektně česky a moc rádi vzpomínali nejen na samotnou Prahu, ale i na veselý studentský život. Překvapivě jmenovali řadu pražských hospod a podle náhlého lesku v očích tam zažili zřejmě spoustu veselých chvilek. V současné době si mimo vlastního zaměstnání přivydělávají díky znalosti češtiny jako průvodci jedné české cestovní kanceláře.

Cesta vedoucí z města byla rozkopaná. Chvíli jsme pozorovali dělníky, jak se pomalu a téměř bez zájmu snaží opravovat ve výkopu prasklou kanalizaci. Čtyři seděli ve stínu na špinavém kusu koberce a kouřili, dva postávali a jeden, viditelně nejstarší vezl plně naložené kolečko s nějakými cihlami. Podle tempa práce odhaduji, že kanalizaci budou opravovat ještě příští rok. Trochu mně to připomínalo naše „dávné časy“ před sametovou revolucí.  Mezi hromadami písku a cihel parkují a kličkují žlutá auta s nápisem TAXI, kterých je po celém ostrově jako hub po dešti. Asi podesáté odpovídám, že nechci nikam jet, až později, ale to už volají na někoho jiného. Jezdit taxíkem po ostrově je nejen velice příjemné, rychlé, ale také levné. Navíc taxíka zastavíte kdykoliv a kdekoliv. Nestalo se, že bych musel někde čekat víc jak deset minut, aniž by nějaký nejel kolem. Stačilo jen zamávat.

Pod velkou starou datlovou palmou za policejní stanicí je natažený drát a na něm jsou rozvěšené nádherné koberce. Desítky dalších jsou srolované a opřené o bílou zeď. Na jednom z koberců, rozloženým ve stínu leží mladý prodavač, vedle něj stojí velká, parádně vyzdobená, ale už notně omšelá vodní dýmka, dříve se v nich kouřila směs s hašišem, odtud upravený název šíša, a dlouhou hadičkou vychutnává voňavý jablečný dým. Je po poledni, kdo by v tuto dobu kupoval koberce a vůbec byl na tržišti!  Je přece čas na polední siestu, načerpat sil na podvečerní nápor turistů. Ohlížím se po nějaké kavárničce s úmyslem nevybočovat z místních příjemných zvyklostí odpoledního odpočinku, mám nejen žízeň ale i chuť na kávu.

„Hele vole, estébácká banka, podívej“, ozvalo se najednou kousek za mnou s typickým brněnským

 přízvukem a mládenec v krátkých kalhotách s pobaveným výrazem pokračoval obrácený ke svému kolegovi:

„Vidíš, kámo, tady ulejvali estébáci své peníze, vole, a vůbec se nijak neskrývají. Ještě si dají metrový nápis na barák. Tak sem se tunelujou prachy od nás, no to je jasný, vole!“

Chvilku to vypadalo, že mluví vážně, ale potom se oba hlasitě rozesmáli. Pobaveně jsem se podíval směrem, kterým mládenec ukazoval. A opravdu na průčelí nevysokého bílého domu s masivními, ale ozdobnými kovovými mřížemi v oknech natřených na modro, kousek od policejní stanice stál velký nápis:  STB  Bank

Samozřejmě, je to zkratka francouzského názvu  Société Tunisienne de Banque, ale to možná mladí brňáci ani netušili. Ale „estébácká banka“ zní pro naše uši přece jenom trochu jinak.