Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tunisko - Ghorfy – jako velké včelí komůrky

2. 7. 2010

 

 

Ze zaprášené  asfaltové silnice odbočujeme vlevo a naše auto stoupá vzhůru do kopce na jehož vrcholku stojí další ghorfy. Opevněný areál na kopci  vypadá jako velká  pevnost a z větší dálky úplně splývá s okolím a vytváří dojem přirozeného vrcholu kopce. Arabové, kteří se dostali do těchto končin a v dávných časech pronásledoval i Berbery, mohli lehce přehlédnout tuto velikou, ale  dokonale zamaskovanou stavbu i kdyby jeli kousek od ní. Jak stoupáme výš, otevírá se před námi kamenitá pouštní krajina lehce zahalená do oparu. Na vrcholku objíždíme vysoké kamenné  hradby za nimiž se velice malebně tísní stovky malých či velkých sýpek a zastavujeme před jediným vchodem, velkou bránou ze silných sluncem vypálených fošen. V celém opevněném areálu není žádné obydlí, jen ghorfy. Protože úroda ve většinou  vyprahlé krajině byla nerovnoměrná, střídavá, sýpky sloužily na uchovávání skromných zásob pro nepříznivá období. Vlastní prastará, nepřetržitě po staletí  obydlená vesnice je hluboko dole pod kopcem. V případě nebezpečí se obyvatelé rychle přesunuli do opevněných prostor sýpek na vrcholu kopce vyvyšující se nad vesnicí.

 

Vcházíme dovnitř mezi několikaposchoďové ghorfy, naskládané na sobě. Do vyšších pater se vchází po krkolomných velice úzkých schůdcích a do vedlejších asi po třicet centimetrů široké římse či chodníčku, možná i přes dva metry na zemí. Nahlédnout do některých vyžaduje trochu odvahy a šikovnosti, protože stavby jsou dost poničené a zchátralé.  Nedalo mně to, abych se nepodíval dovnitř té nejvyšší sýpky a udělal z nadhledu nějaký snímek ulice mezi sýpkami táhnoucí se daleko dozadu, končící u prastaré  hrobky nějaké  významné osobnosti. Velice úzké hliněné schody byly kupodivu pevné, saharským sluncem vypálené, ale také docela pěkně prošlapané, občas byly proložené placatými kameny. Přidržoval jsme se rukou kamenné stěny vymazané hliněnou omítkou nebo vyčnívajících klacků, které v ní byly zazděné či hran a okrajů deskovitých kamenů, fotoaparát jsem měl pro jistotu ukrytý v batůžku. Pohled z horních pater dolů stál za to.  Klenuté komůrky jsou samozřejmě prázdné, některé úplně rozbořené, nebo s propadlým klenutím. Hned za bránou se ale ghorfy opravují a prý v nich má být hotel pro movitější turisty, který financuje místní ouled-soltana--ghorfy--30-.jpgbohatý obchodník a podnikatel. Některé byly uvnitř vybourané, zůstala jenom čelní malebná stěna a za ní  vznikala betonová konstrukce vlastního hotelu, která po vystavění bude opět zamaskovaná nově dostavěnými nebo zrekonstruovanými ghorfy, takže celý areál prý zůstane naprosto neporušený. Snad.

Procházím dál hlavní ulicí prastarého opuštěného mrtvého města sýpek – pevnosti a obdivuji vynalézavost dávných stavitelů s jakou důmyslností a pečlivostí vybudovali tak velký areál. Najednou  mně hlavou bleskla vzpomínka. Vzpomínka na nekvalitní černobílou fotografii, kterou jsem viděl  v časopise Lidé a země z roku 1952, na níž byly rozbořené staré ghorfy s průvodním  velice „zasvěceným“ a na tehdejší dobu příznačně tendenčním textem:

 „Tak se bydlí v Tunisu – zemi, kterou vedou francouzští protektoři k „vyššímu životnímu standardu“.

Je to docela směšné, dnes číst staré komentáře z let světlých zítřků padesátých let minulého století. Panebože, jak z nás dělali blbce a většina těm nesmyslným ideologickým žvástům ještě věřila. Ale kdo se tenkrát jako turista dostal za hranice republiky a do Tuniska a si mohl všechno ověřit?  Ulice mezi ghorfy pomalu stoupá a jak jdu výš,  ghorfy se postupně snižují ze čtyř do tří, dvou poschodí až na konci jsou už ouled-soltana--ghorfy--37-.jpgjen  „přízemní“, ale zase o poznání větší nežli předchozí. Asi uprostřed pevnosti je malé náměstíčko z něhož vybíhá další ulice začínající velkým kamenným obloukem a po několika desítkách metrů se spojuje z ulicí hlavní opět u vstupní brány.

Mezi dvěma velkými polorozbořenými klenutými ghorfy bylo malé schodiště po kterém jsem pracně  vystoupil na kamennou klenutou „střechu“. Snad se pode mnou nezřítí. Vydržela a přede mnou se objevil nádherný panoramatický výhled daleko do krajiny, ale také hluboko pode mnou do údolí mezi dvěmi skalnatými holými kopci, kde  se rozkládala vesnice. Viděl jsem do prostých, jednoduchých dvorků. V některých polehávali velbloudi, nebo stál polorozpadlý možná ještě pojízdný osobn

í či nákladní automobil, nebo se válely nějaké sudy, nádoby. Tři či čtyři ploché střechy hliněných domů se pyšnily stříbrnými satelitními anténami. Na nataženém drátě se sušilo prádlo.  Napočítal jsem asi deset či dvanáct palem, jediná zeleň ve vesnici. Nikde ani živáčka, jen teplý vítr zvedal jemný prach či písek a profukoval údolím. Vesnicí procházela zaprášená cesta a ztrácela se mezi skalami a dalšími kopci.

Úplně na konci ghorfů je i vrchol kopce a na něm stojí zachovalá kamenná hrobka s klenutou kupolí zvaná marabouts.  Je to hrobka nějakého místního svatého muže, protože v podobných stavbách byli pohřbíváni a můžeme se s nimi setkat kdekoliv v zemi i v těch nejzapadlejších místech anebo mezi moderními hotely v turistických zónách. Pokud je několik hrobek svatých mužů postaveno v jakémsi větším komplexu, tak se nazývají zaouia. Tyto stavby byly poutními místy, ale také modlitebnou, protože hrály a mnohde ještě hrají velice významnou roli v každodenním životě místní společnosti.

 Vítr zde fouká silněji, ale vůbec neochlazuje, spíš naopak. Okolní krajina je stejně pustá, jako neustále zamlžená zvláštním oparem. Pomalu scházím dolů a uvědomuji si, jak houževnatí museli být tito lidé, kteří to vše postavili a dokázali tu žít po celá staletí v naprostém odloučení od okolního světa, ale přesto neustále v ohrožení života. Jejich potomci to sice nemají ani v současné době lehké, ale přece jen dnešní život je nesrovnatelný, určitě jiný. Vliv moderní doby zanechává stále znatelnější stopy…

 

 

 

 

 

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Tunisko-Ouled Soltana, ghorfy v poušti