Slunce pěkně připaluje, je horké středeční odpoledne a ve spleti  uliček přeplněných zbožím je relativní klid. Trhovci líně sedí někde ve stínu, nebo dokonce podřimují, popíjejí kávu či přeslazený zelený čaj. Komu by se také chtělo v tom vedru prodávat – na to jsou dlouhé večery. Jen občas někdo projde kolem. Dokonce ani jindy neodbytní prodavači si ojedinělých zvědavců a možných zákazníků vůbec nevšímají. Ve srovnání s hlučným, hektickým podvečerem, kdy člověk se nesmí na nic ani podívat, aniž by nebyl okamžitě atakován neodbytným nadháněčem či prodavačem, působí to až nenormálně. Ticho před podvečerní bouří, způsobenou tradičním návalem turistů lačných si něco koupit, anebo jen tak se toulat mezi hromadami roztodivného, pro cizince exotického zboží, zaplavilo centrum městečka.

Poctivě jsem prochodil všemožné uličky, nafotografoval zajímavé místa i mešity a pomalu se na mne přenášela ta klidná, ospalá,  líná odpolední atmosféra, když jsem spatřil na rohu uličky malou kavárničku. Na vyvýšené úzké betonovém chodníku zakrytém pergolou pokrytou barevnými ale sluncem notně vybledlými hadry a malými koberci, sedělo asi deset či patnáct mužů různého věku a barvy pleti většinou v tmavých šatech, na plastových špinavých židličkách za masivními železnými stolky otočenými směrem do uličky. Mlčeli, popíjeli zelený čaj, někteří kávu z malých stříbrných alpakových koflíčků nebo kouřili vodní dýmku - šíšu, ale neprohodili spolu ani slovo. Jen koukali  s upřenými zraky na protější stranu uličky s řadou krámků s kabelkami, stříbrnými věcmi, keramikou a spící kočkou na kamenném obrubníku. Jen zřídka někdo prošel kolem, ospalý klid zasáhl  celý súk.

Tak nějak to vypadá v Paříži v Latinské čtvrti i jinde, kde na stovkách židlí otočených do ulice sedí místní či turisté obojího pohlaví a pozorují okolojdoucí. Zdá se, že francouzské zvyklosti tu zapustily velice hluboké kořeny, anebo naopak?

Velice rychle jsem se podvolil  atmosféře ospalého odpoledne, vystoupil na vyvýšenou terasu, posadil se k jednomu prázdnému stolku, objednal si černou kávu. Gahwadžin - kavárník a patrně i majitel v jedné osobě donesl nepatrný koflíček už předem silně oslazené kávy s kardamonem, položil jej na malém tácku přede mne a odešel. Nikdo mně nevěnoval žádnou pozornost a tak jsem se zařadil mezi mlčící muže a koukal s nimi. Byla to zvláštní, příjemná, trochu i vzrušující atmosféra, jakou jsem  znal z klasických filmů  z prostředí Sicílie,  ale i z vlastních zkušeností z obdobných kavárniček v Izraeli či čajchan – čajoven v Uzbekistánu. Všude to bylo podobné. Ale tady v Midounu v Café Mannoubi jsem ji prožil nějak jinak, neobyčejně hluboce, procítěně, úžasně….. a užíval jsem si ji.

Snad po půlhodině se ke mně od sousedního stolku obrátil  muž středního věku, který kouřil se dvěmi kolegy vodní dýmku - šíšu, podal mně náustek a beze slova pokynul, abych si popotáhnul. Tabák byl upravený s příjemnou jablečnou příchutí, místní jej nazývají říkají tufah na rozdíl od přírodního kterému říkají žírák. A tak v příštích minutách jsem se zapojil do tradičního koloběhu kouření vodní dýmky. Nikdo se neptal odkud jsem, jakým jazykem mluvím, prostě jsme všichni  mlčeli, kouřili, myšlenkami bloumali a jen Alláh snad věděl  kde, pozorovali dění kolem a vychutnávali si pravý chlapský Orientální klid….

Takhle nějak jsem si  představoval arabskou kavárenskou atmosféru. Po těle se rozléval klid a pohoda v protikladu s hektickým ruchem, který bývá na ulicích, kde každý cizince oslovuje, křičí a nabízí, mnohdy neústupně otravuje. A zde je najednou klid – klid a mlčení. Věřím, že snad všichni muži, kteří tu sedí, budou navečer stejně ukřičení, otravní, hluční jako ostatní, ale zde ctí atmosféru klidu a neuvěřitelné pohody. Štamgasti se znají docela důvěrně, stávají se z nich přátelé. Mnozí sem jistě chodí léta a možná i celá desetiletí…

Ovšem mlčenlivý klid nemusí a není  pravidlem. I zdejší muži si rádi povídají, podobně jako u nás v hospodě o práci, politice, obchodu, ale i o ženách – hlavně cizinkách. Téměř na každé pláži se promenádují svalnatí uhrančiví frajírci, nadbíhající dívkám i ženám všeho věku, snaží se jim jakýmkoliv způsobem zalichotit a případně i prožít nějaké to milostné dobrodružství. Často jsou snaha a zájem obou stran docela viditelné. A potom plni zážitků, často bohatýrsky zveličených vypráví historky v poklidné kavárničce při černé kávě nebo zeleném čaji….

Podobných kaváren jsem viděl mnoho a téměř v ničem podstatném se od sebe nelišily. Tunisko je  jedna z mála arabských zemí velice ovlivněno západní kulturou přinesenou z Francie, ale přece jen je tu jeden zásadní rozdíl jimiž se většina  místních kaváren od našich liší – téměř nikdy za stolkem neseděly ženy. Jsou   výjimky zejména ve velkých městech, nebo v turistických centrech kam zavítají zvědavé cizinky, ale kavárny jsou prostě stále ještě  většinou mužskou záležitostí.

O rok později….

Po roce jsme opět přijeli do Midounu a červencovým sluncem rozpálené uličky nás docela logicky přiměly vyhledat nějakou útulnou stinnou kavárničku. Vzpomněl jsem si na pohodu v Café Mannoubi. Všechno zůstalo při starém, modře natřené zábradlí, majolikové kachličky, plastové židle, žádná změna. Před terasou stojí desítky starých otřískaných mopedů a malých skútrů, terasa je plná mužů různého věku. Jediná změna kterou jsme zaznamenali je rozšíření podniku o několik stolků s plastovými židlemi na chodníku pod terasou. Pod slunečníky slunečníky sedí na bílých plastových židlích   několik žen středního věku a srkají mátový čaj. Jsou to nepochybně turistky. To zde při mých loňských návštěvách nebylo. Objednali jsme si jako vždy mátový čaj. Příjemný číšník a vrchní v jedné osobě se na nás několikrát pozorně díval a potom se zeptal:

 „Neznáme se pane?“

Překvapeně jsem mu dopověděl, že jsem byl u něj na jaře téměř pravidelným hostem a pochválil jeho skvělou paměť. Dobře jsme si ho pamatoval. Byl velice komunikativní, usměvavý a vždycky s každým hostem  prohodil nějakou větu. Z terasy měl přehled a když nás uviděl dole na silnici, už na nás mával, volal a ukazoval na volné židličky u malého kulatého stolku. Kdykoliv jsme byli v následujících týdnech v Midounu, vždy jsme se sem rádi vraceli užít si pohody a příjemné atmosféry…..