Jdi na obsah Jdi na menu

Arménie - Dort potřeboval uležet

4. 2. 2012

Celý den jsme se toulali po historických památkách Jerevanu. Unaveni, žízniví a hladoví jsme vešli do velkého obchodu s potravinami, několik minut před zavírací dobou. Chtěli jsme si nakoupit spoustu dobrot, o kterých jsme přes den snili. Ale nebylo toho mnoho k výběru, jak bylo v osmdesátých létech v tehdejším SSSR běžné, a tak jsme koupili ze skrovné nabídky  jen vajíčka, chleba, nějakou zeleninu, víno a koňak. Kde to ale všechno spořádáme?

„Uděláme si večerní piknik při západu slunce v horách nad městem“, řekly téměř jednohlasně Hanka s Danou. Bylo rozhodnuto, když jsme ještě uviděli v chladícím boxu celou řadu na pohled pěkných lákavých dortů. Děvčata nepřipustila žádnou diskusi a prohlásily, že vyvrcholením posezení a zlatým hřebem bude dort pod Araratem.  A bylo rozhodnuto!
Na otázku kolik stojí růžově nazdobený krasavec, odvětila prodavačka, že kilo je za rubl dvacet. Její odpověď nás trochu zaskočila a tak jsme si smíchem velkoryse koupili čtyři kila dortu. Prodavačka vůbec netušila čemu se tak smějeme, ale kupovat dort na kila, to jsme ještě opravdu nikde nezažili. Každý měl kilo pro sebe. Celou cestu jsme se na něj těšili. Cesta vysoko do hor byla nádherná. Za Jerevanem jsme s naší škodovkou odbočili na úzkou silnici, která se vinula za velice prudkého stoupání do hor. Slunce se sklánělo k obzoru a vytvářelo nádhernou, překrásnou hru barev a stínů. Neskutečně barevné hory sopečného tufu s fialově růžovým odstínem malebně doplňovaly suché, červencovým žárem sežehnuté žlutohnědé stráně. Hluboko v údolí občas ostře vystupovaly ostrůvky zeleně. Tam někde byla životadárná voda. A nade vším se v šedém podvečerním oparu rýsovala silueta Malého a Velkého Araratu s bílými ledovcovými čepičkami.
Nedaleko Garni jsme odbočili do úzkého kaňonu. Mezi tufovými balvany, tříští sopečného skla a pokroucenými keři jsme konečně rozbili náš tábor. S velkou chutí jsme spořádali nakoupené potraviny, důkladně zapili červeným sladkým vínem i koňakem. Nastal dlouho očekávaný zlatý hřeb našeho pikniku. Dana netrpělivě vybalila z hrubé, lepenkové krabice dort.
„Hanko, zkus to ty “, říká Dana po marném snažení o rozkrojení dortu. Hana vzala velký nůž, nasadila jej na dort. Nůž po něm sklouzl přímo Hance do prstu, až krev vystříkla.
„No to není možné, ten dort je snad sádrová atrapa“, zvolal Jirka za obrovského výbuchu smíchu. Vzal dort, dal jej zpět do krabice a uložil do auta. Dopili jsme dobrý arménsky koňak. Byla již tma, ticho, jen na modravé obloze svítily hvězdy a dole pod námi tisíce světýlek krásného tajuplného Jerevanu.
Asi za čtrnáct dnů již při zpáteční cestě z Arménie, někde u Černého moře, oslavovala Lída, manželka našeho spolujezdce z druhého auta, narozeniny. Bylo plno gratulací, smíchu i klasického „sovětského šampaňského“, prostě dobrá pohoda. Jirka najednou někam odskočil a po chvíli se vrátil s velkou lepenkovou krabicí. Za spikleneckého pomrkávání a našeho pochechtávání jej předal oslavenkyni Lídě. Při představě, jak bude Lída dort porcovat, jsme se opět rozesmáli, až jsme slzeli. Nic netušící Lída vzala nůž, dort suverénně rozporcovala.
„Kluci, děkuji, je to od vás milé“, řekla a když dodala: „je výborný“, tak nám ztuhly úsměvy na tváři a naše protažené obličeje byly jako masky. Nevěřícně jsme ochutnali. Opravdu byl dort dobrý! Po dodatečném vysvětlení jsme se opět všichni rozesmáli. Dort potřeboval zřejmě uležet.
„V kufru a mezi nářadím, olejem a rezervní pneumatikou“ dodal Jirka v další bouři smíchu.