Jdi na obsah Jdi na menu

Vietnam - Cesta do Dračí zátoky

22. 11. 2008

ObrazekKonečně máme za sebou Hanoj, kde jsme kličkovali v přeplněných uličkách s naším minibusem za neustálého houkání klaksonu. Ovšem za městem dopravní ruch vůbec neutichá. Silnice směřuje do Haiphongu, spojující přístav s hlavním městem je snad stejně přeplněna cyklisty, auty dobytkem nebo hromadami rozházené rýže připravené k mlácení koly projíždějících aut. Není divu, je to snad nejfrekventovanější silnice ve Vietnamu.

Sedím u otevřeného okna jehož sklo už dávno někdo rozbil, kterým profukuje teplý vzduch otevřených dveří ven z autobusu. Cíl naší cesty je pověstná Dračí zátoka – Halong zapsaná v Listině kulturního a přírodního dědictví lidstva UNESCO. Mnoho jsem o ní slyšel, četl a dokonce viděl i krátký film. Nyní mne dělí od tohoto přírodního divu světa několik hodin. Za okny se míhají jako ve filmu rýžová políčka protkaná množstvím kanálů a hrází. A všude na ve dvojicích, většinou děti, ručně nabírají vodu z kanálu a vylévají ji do zavlažovacího kanálku svého políčka. Od rána do večera. Všude se intenzivně pracuje, rýže dozrává.

Na břehu řeky Thai Binh musíme zastavit, protože most je úzký a ještě ke všemu společný pro malý vlak. Jako na povel se na náš autobus k otevřeným oknům sbíhá spousta dětí nabízejících banány, ananasy a dalším ovocem. Osvěženi výborným ananasem pokračujeme po chvíli k očekávanému cíli naší cesty. Ovšem po několika kilometrech se situace opakuje, když projíždíme po podobném mostě přes řeku Kinh Thay. Kousek vedle mostu stojí stará betonová pevnůstka a na ní, jako hliněný klobouk, stojí uplácaná chatrč z hlíny. Zajímavá symbióza.

V dálce se již rýsují zajímavé a charakteristické tvary vápencových hor.Po stranách silnice se častěji objevují hliněné domy obílené vápnem, po ulicích se všude povalují kusy vápence připraveného k vypalování. A spousta uhlí, rozváženého na Obrazekdvoukolácích i v obyčejných nůších. Všechno je zaprášené, špinavé v kombinaci bílého či černého prachu. Snad za každým domem stojí primitivní hliněná pec na pálení vápna. Opět stojíme. Přijeli jsme k jednomu ze dvou přívozů přes Song Koi – Rudou řeku. Řeka je opravdu rudá, zabarvení velkým obsahem červeného lateritového kalu.

Na přeplněném prámu, mezi auty motocykly, desítkami kol a lidí se proplétají různí prodavači čehokoliv. Zaujala mne skupinka mužů, kteří vášnivě hráli nějakou hazardní karetní hru, jejíž pravidla jsem sice nepochopil, ale výrazy obličejů nejen hráčů, ale i diváků vyjadřovaly neuvěřitelné napětí. Pochopitelně, venkovský tatík, nesoucí koš krabů na trh, prohrál. Protřelý hráč si přišel „na své“. Byl asi pravidelným „zaměstnancem“ prámu, protože za pár dnů, když jsme se vraceli zpět do Hanoje, jsem jej opět pozoroval při práci. Mezi porosty mangrovníků byla zakotvena nádherná džunka s typickou dračí plachtou vyztuženou bambusovými pruty jako žebrovým. Bahnité břehy se doslova hemžily zvláštními, drobnými rybkami zvanými lezci.

Asi po půl hodině jízdy autobusem jsme opět u prámu. Tentokrát ale máme smůlu, protože právě odplouvá. Takže máme dobře hodinu k prohlédnutí blízkého okolí. Stojí zde několik chýší, jakýchsi občerstvovacích bufetů a mnoho lidí prodávajících kolem. Koukají, hádají se, pokřikují, obchodují, povídají si. Anebo netečně stojí a mlčí.

Je tu mnoho malých, velmi špinavých, usmolených dětí, plácajících z uhelného prachu smíchaného s vodou malé placky. Tyto potom suší na slunci a dospělí je později a poměrně velký zájem čekajících lidí naznačují dobrý obchodní artikl. Nedaleko jsou prý nějaké uhelné doly Je zde prostě velmi rušno, tak typické pro všechna místa ve Vietnamu. Na prámu fotografuji koše s krevetami, kraby a kolem plující džunky opět, jak jinak, přeplněné lidmi.

Blížíme se k cíli cesty. Míjíme velké hráze zabraňující pronikání mořské vody při přílivu na rýžoviště. Až sem, několik kilometrů od břehů Tonkinského zálivu zasahuje kolísání přílivu a odlivu. Všude jsou obrovská bahniska porostlá mangrovníky. A kolem divukrásné vápencové skály.

Ubytováváme se již za tmy v hotelu „Halong“. Moje první kroky vedou na písečnou pláž k moři. Proti obloze se rýsují siluety vysokých hor, kulisovitě sestavených za sebou. Tichou hladinou zálivu křižují desítky džunek rybářů s napnutými dračími plachtami, vypravujícími se na noční lov. Je to nádherné, nesmírně krásné a velmi romantické.

ObrazekRáno vyplouváme malou, rezavou a celkově velmi zanedbanou a ošklivou lodí. Lodě, jedna rezavější nežli druhá byly zakotvené jedna k druhé. Naše byla až na samém kraji. Museli jsme absolvovat překážkovou dráhu, přelézat a hlavně přeskakovat z lodě na loď. Každý, kdo se úspěšně dostal na oprýskanou palubu naší lodě si oddechl a pozoroval ostatní, jak se snaží. Největší pozornost ovšem budila jedna dívka z Francie. Na rozdíl od všech ostatních, kteří měli většinou krátké kalhoty, ona měla sukni. Přesto předchozí přeskoky úspěšně zvládla, ale k tomuto nejdelšímu se příliš neměla.

Poslední přeskok na palubu bylněco přes metr široký a navíc se lodě nestejnoměrně houpaly, takže překonání překážky bylo dost obtížné. Skok neustále oddalovala., až se dostala na konec čekatelů. Dívka byla velmi hezká a pomocníků ochotných ji přenést bylo několik, ale přece jen ta představa co musí nezbytně udělat, aby překonala mezeru mezi loděmi, všechny muže sjednotila. Musím podotknout, že bez ohledu na národnost a barvu pleti. Gentlemany se stanou později. Za všeobecného veselí dostávala patřičné rady a povzbuzení. Konečně nastala očekávaná chvíle. Když viděla, že její sukně je tak úzká, že nemá šanci prostorpřeskočit, vykasala si ji až k pasu a ukázala miniaturní bílé kalhotky s prosvítajícím trojúhelníčkem. V ten okamžik se za smíchu a potlesku hned několik párů ochotných rukou napřáhlo a dopomohlo jí k naskočení na palubu. Výlet do Dračí zátoky začal příjemně.

Proplouváme mezibludištěm ostrůvků. Objevují se další a další, nepřestáváme se divit nad novými ještě krásnějšími pohledy. Skalnaté ostrůvky jsou porostlé bujnou tropickou vegetací. Je sice mlžný opar nad celou zátkou, ale jednotlivé ostrůvky a skály vystupují o to překvapivěji na scéně velikého přírodního divadla. Tvary jsou roztodivné, od jehlanců až po bochníkovité či kuželovité. Vytvářejí bezpočet překrásných scenérií, malebných zákoutí a průhledů. Všechny se zvedají od hladiny moře velice strmě a náhle. V mnoha jsou vidět otvory jeskyní, mnohé jsou silně narušené přílivem. A do této nádhery odněkud připlouvají džunky s dračími plachtami. Místní rybáři se vyznají v nesmírném bludišti asi tří tisíc vápencových ostrůvků. O vzniku Dračí zátoky koluje několik pověstí. Skutečnost je ovšem taková, že celá oblast byla tvořena mocnými vrstvami vápenců prvohorního moře. Po dlouhé věky tyto vápence po ústupu moře byly vystaveny monzunovým dešťům. Vytvářely se rýhy, zářezy až se jednotlivé vrstvy vápenců rozpadaly na menší kuželovité kopce. Vznikl tropický kras, typický pro oblasti Kuby, jižní Číny či Vietnamu atd.

Jedinečností Dračí zátoky je to, že se celá oblast kuželovitého krasu po vytvoření izolovaných krasových kopců začala ponořovat do moře. A tak se z vrcholů staly ostrovy, jejichž úpatí je asi 20 – 30 metrů v hloubce moře. Pochopitelně na tvar ostrůvků měla vliv i ostatní eroze, abraze, jež způsobila převislé břehy a malebné až neskutečné tvary. Dalekohledem jsem marně pátral po orchidejích, ovšem ostatních rostlin je tu velmi mnoho.

Vzhledem k izolovanosti ostrůvků a také jejich počtu, čeká botaniky a zoology jistě nejedno překvapení. Vždyť žádná přírodovědná expedice na ostrovech doposud nikdy nebyla! Vietnamci za posledních několik desítek let měli zcela jiné starosti, nežli prozkoumávat tisíce ostrůvků v zátoce. Přistáváme u vchodu do největší jeskyně Pelikánů, jak se půvabně nazývá jedna z nich. Loď prostě najela na písečný břeh a my vyskákali do vody a prohlíželi si krápníkovou jeskyni. Ovšem proč se jmenuje Pelikání, jsem se od průvodce nedozvěděl. Rovněž speleologové zde mají doslova bílá místa neprozkoumaných desítek či stovek jeskyní.

Okouzleni nádherou se snažím co nejvíce fotografovat, když najednou vidím naftové skvrny na hladině moře. A nejen skvrny, ale velké sraženiny ropy velikosti kopacího míče. Voda doslova hraje všemi barvami. On totiž v zátoce je přístav, odkud ve značné frekvenci vyplouvají lodě. A také město Hongai a Campha, jež jsou města hornická, čistotě vody asi moc nepřidají. Je to obrovská škoda, že tak nádherný kout světa začíná být takhle znečištěný. O to je situace horší, že není vidět nějakou nápravu. Tak kouzelné místo se dostává bohužel na šikmou plochu znečištění stejně jako mnoho dalších na naší planetě Pro Vietnamce je v dohledné době provoz přístavu asi podstatně důležitější