Jdi na obsah Jdi na menu

Uzbekistán - Šéf v hotelu Dustlik

29. 11. 2008

ObrazekUbytovali jsme se v jediném hotelu „Dustlik“ stojícího mezi několika nízkými topoly na zaprášeném bajsunském náměstí. Je to stará jednopatrová budova s rovnou střechou a s dvaceti dvoulůžkovými pokoji. A se záchodem – dřevěnou boudou , asi sto metrů za hotelem. Vzhledem k našim střevním potížím přetrvávajícím už čtvrtý den, to bude tedy dost náročné. Odhadnout tu správnou dobu a čas na doběhnutí nebude jednoduché. V recepci stál rozviklaný stůl, na něm železná pokladnička a černý telefon. Za ním na stěně visela velká mapa SSSR a vybledlá fotografie Moskvy s vojenskou přehlídkou na Rudém náměstí, vytržená z nějakého časopisu a připevněná rýsováčky na žlutou dávno nelíčenou stěnu. V rohu stojí dvě hliníkové konve s pitnou vodou s přivázaným oprýskaným smaltovým hrníčkem na řetízku k jedné z nich. To je velmi rozšířený zvyk. Téměř nikde jsme neviděli hrníček jen tak volně, bez řetízku. Ve vybledlém špinavém fotelu seděl asi padesátiletý muž, kouřil a popíjel čaj a plácačkou odháněl černé hejno much poletující nad půlkou melounu, který ležel na vedlejší židli a střídavě si otíral zpocené čelo. Vedle židle jsem si povšiml zpola vypité láhve vodky. Vedro v místnosti bylo ještě větší nežli venku, jen s tím rozdílem, že tu byl alespoň stín. Do své činnosti byl tak intensivně zabrán, že když jsme vstoupili vůbec si nás nevšímal, divně se kymácel a nerušeně pokračoval . 

 

Hele kluci, buď je nadrogovanej, ožralej anebo obojí“ shrnul náš všeobecný dojem do jedné věty Pavel. Nakonec se ukázalo, že střídavě popíjel jen ten čaj a vodku. A byl to Rus. „Vy innostránci – vy jste cizinci ? Co tu proboha děláte ? Kde jste se tu vzali?“, konečně něco srozumitelně a naštěstí rusky řekl.

Cizince jsme tu ještě nikdy neměli a to tu jsem už třicet let vedoucím hotelu !" , hrdě poznamenal a následovalo mnoho pro něj asi důležitých ale podle nás naprosto zbytečných otázek, nežli konečně vstal a ze zásuvky vytáhl silný ušmudlaný školní linkovaný sešit s oslíma ušima. Byla to kniha hostů. Po několika nezdařených pokusech o napsání našich jmen, jsem nakonec nás do ní zapsal sám, k velké radosti vedoucího hotelu.

Jmenuji se Vasilij Vasilijevič po otci. Ale všichni hosté mě tu říkají šéfe“,  jen tak Obrazekmimochodem se představil, podal nám jeden klíč: “máte pokoj 16 a 17, klíč vám stačí jeden ale pokoje stejně nemají zámky“, posadil se a pokračoval ve svém rozjímání. Upadl do stejné polohy, v jaké byl při našem příchodu.

Voda tu teče jen dvakrát denně, všechno je otlučené, oprýskané, ale jinak celkem čisté a cena dva a půl rublu je přijatelná. Navíc dvéře mého pokoje se dají kupodivu zamknout samostatným zámkem na petlici, což oceňujeme, protože sousední pokoje včetně č.17 mají zámky vytrhané a nedají se vůbec zamykat. A z okna je překrásný pohled na mohutné oranžovo – fialově hnědé pohoří Bajsuntau podobnému horám mého vysněného Grand Canyonu. Hotel „Dustlik“ se tak stal na několik dnů naší základnou pro výjezdy do tajuplných a málo známých Bajsunských hor.