Jdi na obsah Jdi na menu

Izrael - Pevnost Masada v Judské poušti

7. 10. 2009

ObrazekHned za branami Jeruzaléma, vystavěného na Judských horách se na východní straně rozkládá Judská poušť. Je to velmi suchá oblast, neboť dešťové mraky přinášené větrem od Středozemního moře se zaráží o 1000 m vysoké Judské hory. Průměrné roční srážky tu dosahují asi 100 mm. Poušť poté prudce klesá až k Mrtvému moři, ležícímu  -408 m pod hladinou Středozemního moře. Je součástí  syrsko – africké příkopové propadliny táhnoucí se z Turecka, údolím Jordánu až k Rudému moři, kde dále pokračuje. Toto místo je největším snížením zemské úrovně na světě. Protože  je zde nízká „nadmořská výška“ a nedostatek srážek, teploty tu vystupují běžně přes padesát stupňů celsia. Poušť je většinou tvořena druhohorními a třetihorními vápencovými usazeninami.

Velké vrtule točící se u stropu jsou poněkud hlučné, ale příjemně rozviřují horký vzduch v místnosti. Vybledlé a občas i potrhané vlajky různých zemí světa, pověšené u stropu tvoří originální výzdobu a třepetají se jak na lodním stěžni. Venku je zase určitě  Obrazekpětatřicet ve stínu. Je zde docela útulně. Stěny místnosti obložené tmavým dřevem jsou oblepené stovkami fotografií návštěvníků zdejšího plážového baru z četných párty a nespočet mejdanů, co tu v posledních létech proběhly. Je na co se dívat. Objevuji tu dokonce i známé tváře obou mých společníků.  Několik hostů popíjí džus , cpou se pitou a znuděně koukají na moře. Je tu klid. Není divu, pořádný život tu začíná se západem slunce. „Travellerský“ bar „Buzz Stop“ v Tel Avivu na Herbert Samuel Street je jedním z desítek podobných podniků tísnících se na nábřeží nedaleko mrakodrapu Opera Tower. A jeden z nejoblíbenějších jak shodně prohlašují Aleš s Polym.

ObrazekCelá čelní skleněná stěna je otevřená a klimatizace vypnutá. Asi šetří. Na stole mezi láhvemi trochu přechlazeného piva značky Tuborg a za rytmického zpěvu Ricky Martina, máme rozloženou mapu. Plánujeme cestu na jih země tak, abychom navštívili co nejvíce zajímavých míst. Aleš s Polym projeli Judskou i Negevskou poušť v minulých létech několikrát a zahrnují mně různými podrobnostmi a údaji.

„Víš co? To co navrhnu je romantické, zajímavé a určitě se ti to bude líbit“ najednou řekl Aleš, napil se „tuborgu“, podíval se na hodinky a pokračoval: „ Zahájíme cestu na jih tím, že vystoupíme ještě dnes v noci na Masadu tak, abychom stihli východ slunce na Judskou pouští a Mrtvým mořem!“

Šerutem, taxíkem pro deset lidí, jsme za půl hodiny v Jeruzalémě a o hodinu později již sedíme v klimatizovaném autobuse č.444 směřujícím do Ein Gedi ležícím na břehu ObrazekMrtvého moře a potom dál až do Elatu. Cesta vede po perfektní asfaltové silnici, rychle klesáme, takže nám zaléhá v uších jako v letadle. Zbytek zeleně za městem mizí a celá krajina dostává žlutobílé zabarvení tak typické pro zdejší pouště. Krajina dostává měsíční charakter se spoustou kaňonů, vyschlých koryt řek  - vádí -  a potoků, úžasně rozbrázděných obrovských kopců. Jen můžeme tušit mohutné nápory vod, které dokážou tak nebývale rozervat krajinu v zimním období, kdy se dostavují náhlé a prudké přívalové deště.

 

Občas se objevují černé stany kočovných beduínů, ale častěji jejich chatrče z plechů, prken, krabic, beden a barelů. Slunce, sklánějící se k západu vytváří fantastickou hru barev a odstínů, stínů a úžasné plastické pohledy na bezútěšnou hornatou Judskou poušť.

 Obrazek

Stále klesáme dolů, jsem asi 300 m pod hladinou Středozemního moře. Na dně prudkých strží či kaňonů jsou vidět ohořelé vraky aut i kamionů. V autobuse začíná být poněkud chladno. S tou klimatizací se to trochu přehání. Jaké je ale venku teplo si uvědomuji až poté, co se opřu o okno. To je úplně rozpálené horkým vzduchem i když slunce již téměř nesvítí.

 

„Zde bývá podstatně tepleji nežli v Tel Avivu“ říká Aleš, když jsem jej upozornil na horké okenní sklo: „mezi čtyřiceti a padesáti stupni, to je normální a nic neobvyklého. To jsme tu vloni zažili přes padesát a teď v červenci to nebude jiné“  a dodal : „proto tu musí mít každý pořádné zásoby pitné vody. Jinak jsou velké problémy“ a poplácal svoji dvoulitrovou láhev s vodou.

Odbočujeme z hlavní silnice a blížíme se k osvětlené, zelené oáze z datlových palem, citroníků a banánovníků.

„Podívej, vidíš ty velké shluky ostnatého drátu a zátarasy kolem kibucu? „ ukazuje Aleš na drátěné zátarasy připomínající nějaký lágr.

„Je to kibuc Almog a je obehnaný ostnatými dráty jež chránily a chrání kibucníky před Obrazekteroristy a nevítanými návštěvníky“.

Je to trochu divný a tísnivý pocit při pohledu na to množství drátu. To už projíždíme bránou z ostnatých drátů u níž stojí dva vojáci s kulomety. Sotva je mineme, ocitáme se v ráji. To doslova. Okolo samé palmy, květiny, nádherné atriové domky a uprostřed velký nasvětlený bazén s jasně modrou vodou. Kolem něj a v něm desítky dětí i dospělých. Po patnácti minutách jsme vyjeli z kibucu ven, do absolutní pouště.

Jsme na dně příkopové propadliny, na nejnižším místě na světě. Na křižovatce osvětlené reflektorem autobusu stojí směrovka : vlevo Jericho, vpravo Ein Gedi a rovně Qumran. Místo nálezu nejstarších biblických textů, známých pod názvem „kumránské svitky“. Tam se zastavíme později. Asi dvakrát autobus zmírňuje rychlost, protože projíždíme vojenským kontrolním bodem. Je to několik za sebou narovnaných betonových zátarasů, takže autobus musí malou rychlostí mezi nimi prokličkovat. Nedaleko stoji pytli s pískem opevněné kulometné hnízdo. Silně ozbrojení vojáci jen přátelsky pokynou šoférovi ať pokračuje v jízdě.

 

Obrazek„Pánové pláže Ein Gedi. Chcete vystoupit zde, nebo v mořských lázních Ein Gedi, obrací se na nás řidič s otázkou v hlase a přibrzďuje u spoře osvětlené zastávky uprostřed pouště. Alespoň to tak vypadá.

„Vystupujeme zde, díky , šťastnou cestu a nashledanou“ za všechny dodává hebrejsky Aleš. Náhlý úder horkého vzduchu nás tlačí zpět do autobusu. Teplotní rozdíl je dobrých dvacet stupňů. Ve dne to bude tedy síla, pomyslel jsem si a instinktivně si zkontroloval láhev s vodou. Horký vzduch je prosycen solí nedalekého Mrtvého moře. Přecházíme silnici a v naprosté tmě sestupujeme po kamenitém táhlém mořském břehu až k vodě. Je slyšet občasné zaklení, jak někdo z nás zakopl či se smekl po štěrku. V měsíčním světle, které se pozvolna prodíralo mezi horami, se zaleskla mořská hladina. Na horizontu před námi se slabě rýsují siluety Moabského pohoří v Jordánsku.

Vstoupili jsem do mazlavé, olejovité vody, která byla citelně teplejší nežli okolní vzduch. Tak to se moc neosvěžíme. Pomalu jsme si sedli do vody a nechali se nadnášet jako korkový špunt. Vzpomněl jsem si na pana Zikmunda, který v leže na hladině  tohoto moře si psal do deníku své poznámky. Téměř třicetiprocentní koncentrace solí ve vodě Obrazekzpůsobuje tento zvláštní jev, jaký nikde na světě člověk nepocítí. Nad hlavou nádherná černá obloha s miliony zářících hvězd, kolem tma, bezvětří, horko, absolutní ticho. Velmi zvláštní,  tajuplná až mystická atmosféra nabízející možnosti přemýšlení a ponoření se do bohaté minulosti okolní krajiny.

Teplá voda plážové sprchy nás zbavuje solné krusty, která se vytvořila po celém těle okamžitě po vystoupení z vody. Bohužel, ale ani ona nás neosvěžuje.

Opět stojíme na silnic. K Masadě to máme ještě asi 25 kilometrů a je hodina po půlnoci. Zvažujeme reálné možnosti, když tu náhle projíždí kolem auto. Je to neuvěřitelné, ale je to taxík. Poly okamžitě zamával, auto zastavuje a couvá.

„Nechte mně vyjednávat, zkusím to hebrejsky, určitě nasadí vysokou cenu, ale já ho zlomím“ prohodil sebevědomě Aleš. „Šalom, chceme na Masadu, kolik to bude stát?“

Řidič viditelně těžící z naší situace odpověděl „Sto šekelů“.

„To nemyslíte vážně, je to moc“ reaguje Aleš „ tak maximálně padesát“.

„V žádném případě, řekl jsem sto“ podrážděně odpověděl řidič.

„Nemáme zájem, jdeme pěšky, dobrou noc“. Řidič cosi zabručel, práskl dveřmi a rozjel se. S Polym jsme se smutně dívali za odjíždějícím fordem s klimatizací, která by přišla vhod a v duchu si představovali únavnou noční cestu pouští, ale Aleš k nám prohodil: „ Vsaďte se, že si to rozmyslí a vrátí se. Vždyť jede stejným směrem a s námi má přece jenom kšeft. To tak nenechá, vždyť jsme v Izraeli!“

Ani jsme si nestačili uvědomit logiku věci, ani se vsadit a už jsme zahlédli červená brzdová světla. Bílý ford k nám couval velkou rychlostí.

„Pojďte , vezmu vás na křižovatku a z ní je to asi 4 – 5 km k hostelu pod Masadou. Za sedmdesát šekelů“. Aleš se na nás vítězoslavně podíval, batohy jsme naházeli do kufru a s požitkem se usadili do klimatizací vychlazeného auta.

„Ovšem takhle to nenechám, to není konečná cena. Naštval mně…. “  utrousil k nám Aleš a pustil se do dalšího smlouvání: „ Ne na křižovatku, ale až k hostelu, jinak vystupujeme“.

Načež se oba pustili do gestikulování a drmolili celou cestu až na křižovatku. Taxikář přibrzdil, jakoby chtěl zastavit, pak se náhle rozjel: „Dobrá, vezmu vás k hostelu“. Načež Aleš k našemu úžasu chladnokrevně kontroval: „Jasně, to jsem vám říkal celou cestu, ale teď za padesát!“

Taxikář dvakrát praštil oběma rukama do volantu, až dostal smyk a prudce auto ve 160 kilometrové rychlosti vyrovnal, silně zpomalil, ale pokračoval dál. Všichni jsme asi dost zbledli, protože smyk  v té rychlosti byl pořádný.Ani taxikáři to nebylo jedno, uvědomil si, že můžeme argumentovat jeho divokou jízdou a nezaplatit vůbec nic.

Obrazek„Vystupte si a vezměte batohy z kufru, já tu počkám v autě“ zkušeně řekl Aleš „ při takovém smlouvání znám několik případů, kdy potom taxikář ujel se zavazadly a nešťastné pasažéry nechal svému osudu“.

V atriovém dvorku Taylor Youth Hostel se s úlevou a dychtivě napájíme studenou vodou vytékající z kohoutku trčícím z kamenné zídky. Konečně osvěžení! Všichni spí, jsou dvě hodiny po půlnoci. K naší velké radosti objevujeme fungující automat na černou kávu. Už nám ke spokojenosti téměř nic nechybí. Pohodlně jsme se rozložili v křeslech a vychutnávali oba nápoje a přemýšleli, kudy se jde nahoru a kdy vyrazíme. Hostel je malou nádhernou zelenou a rozkvetlou oázou v okolní poušti. To dodatečně zjišťujeme až při denním světle.

Náhle ze tmy vystřelily ostré kužely světla, ozvalo se hučení motoru a nežli jsme se nadáli, z mohutného terénního Hammera na němž byl připevněný těžký kulomet, vyskákalo pět ozbrojených vojáků. Byla to jedna z pravidelných hlídek, objíždějících svoji trasu. Vůbec si nás nevšímali, napili se vody, dali si kávu. Až po chvíli se jeden z nich, hnán spíš zvědavostí, nežli nějakým vojenským předpisem, zeptal odkud jsme. Byli viditelně spokojení, že chceme jít nahoru do pevnosti. V srdečném hovoru jsme se rozloučili kolem čtvrté hodiny ráno.

Spíše instinktivně, nežli promyšleně vcházíme do tmy a vystupujeme nahoru, kdy by měla být brána a stezka k Masadě. Baterku, samozřejmě, nikdo nemá. Po několika marných pokusech najít ve tmě nějakou stezku, konečně objevujeme směrovku ukazující dolů do jakéhosi vádí, kde je u brány pokladna a vlastní místo výstupu.

„Velká pevnost“ neboli Mazada, jak se píše hebrejsky je ukryta někde před námi v naprosté tmě. Pouze široký kužel reflektoru osvětluje bránu a kus pouště. Bohužel, masivní ostnatými dráty zadrátovaná brána je zavřená. Až při návratu zpět z Masady jsme zjistili, že pár desítek metrů od brány plot končil a dál už byla jen poušť. Mohli jsme ji lehce obejít. Nápisy v hebrejštině a angličtině informují, že se otevírá v pět ráno a že výstup trvá asi 50 minut. Lanovka, která je tu zřízena pro pohodlné či starší turisty jezdí až o hodinu později.

Konečně se brána otevírá a zásobeni chladnou vodou vystupujeme za ranního šera v první skupince návštěvníků Hadí stezkou – Path Snake vzhůru po strmých stěnách Masady. Rychle je předbíháme. Jsou to děvčata a chlapci z Polska, kteří spali dole v hostelu. Doprovází je jako vždy u organizovaných skupin, průvodce se ležérně přehozenou Mi – 16 přes rameno.

Masada  je osamělý skalní útes – jako stolová hora, vysoký 440 m nad Mrtvým mořem v jižní části Judské pouště, asi 5 km od břehů Mrtvého moře. Nastupujeme dost svižné tempo – východ slunce se blíží, nechceme o něj přijít. Výstup je ovšem dost náročný vzhledem k vysoké teplotě asi 28o C a velmi strmému stoupání přes suťové kužele, proloženým mnoha schody. Ovšem neustále se otevírající nové a nové téměř letecké pohledy na poušť hluboko pod námi, Mrtvé moře a hlavně blížící se východ slunce Obrazekdávají další sílu pokračovat ve výstupu.

Na obrovskou skalní plošinu přibližně 600 x 200 metrů vystupujeme kamennou bránou Snake Path Gate jako první, ale pěkně propocení a zaprášení.

Jako nedobytnou pevnost a útočiště před nepřáteli dal v létech 36 – 30 př. N. l. vybudovat tento obrovský pouštní obranný areál král Herodos Veliký. Sám Herodes tu snad ani pořádně nepobýval. Pevnost však proslavili zéloti, nejradikálnější odpůrci Římanů při židovském povstání.  To začalo roku 66 př. N. l. v Caesareii na březích Středozemního moře, pokračovalo v roce 70 zničením Jeruzaléma a o tři roky později skončilo zde na Masadě. Do pevnosti se zéloti ukryli se svými rodinami v někdy v roce 79. Římský místodržící Flavius Silva se v roce 72 rozhodl povstalce zlikvidovat. V pevnosti se v té době ukrývalo asi 960 mužů, žen i dětí.

Římané obklíčili Masadu, postavili osm táborů, jejichž obranné zdi jsou z Masady nádherně vidět i dnes. Když po dlouhém beznadějném obléhání pevnost nedobili, rozhodli se pro gigantickou stavbu kamenné rampy po níž chtěli dotlačit obléhací stroje až k hradbám.. Desetitisíce zajatců začalo stavět obrovský násep do výšky spodních hradeb pevnosti. Násep je patrný do dnešních dnů a je možné po něm dojít do pevnosti. Přesto, že bylo v pevnosti dostatek jídla a vody, povstalcům bylo nyní jasné, že z pevnosti neuniknou a proto zvolili dobrovolně smrt nežli otroctví.

Poté upadla postupně pevnost a její zbytky na dlouhá staletí do zapomnění.  Události se staly symbolem hrdinné obrany Židů proti Římanům za židovského povstání. Díky podrobnému popisu historických událostí židovským historikem Josephusem  Flaviem jsou známé podrobnosti. Až v létech 1963 – 69 tisíce dobrovolníků z celého světa pod vedením archeologa Yagela Yadina odkrývalo někdejší pevnost. Některé objevené stavby byly, jak je to v Izraeli zvykem či módou, zrekonstruovány a  dostavěny. Nově dostavěné zdi jsou oddělené od původních černou čárou.

Masada patří k jedněm z nejvýznamnějších archeologických památek Izraele. Díky symbolu svobody, hrdosti i hrdinství a odvahy, který pevnost reprezentuje do roku 1985 tu skládali nováčci izraelské armády vojenskou přísahu.

Stojíme pod plátěným přístřeškem, který chrání bronzový model pevnosti v době jejího rozkvětu. Byla to úžasná, dokonalá stavba. Paláce, sály, ubikace , sklady, cisterny na vodu, téměř půldruhého kilometru dlouhá kasematová hradba obepínající vrchol stolové hory, věže. Královský palác s lázněmi, mnoha sály, navíc vyzdobenými překrásnými barevnými mozaikami, nádhernými sloupy a množství chodeb a dalších místností.. Dochovaly se tu i zbytky nejstarší synagogy v zemi. Procházíme tou spoustou  zbytků staveb. Na nejvyšší dochované věži  vlaje modrobílá izraelská vlajka s hvězdou Davidovou. Shromáždilo se tam asi deset či patnáct mladých mužů. Začali se nahlas modlit a zpívat. Jejich hlasy se rozléhaly do ticha nad celou Masadou a snášely se dolů do vádí soutěsek a přesypů Judské pouště.

Je 13. července 1999 , hodinky ukazují 6 hodin 48 minut. Za siluetou mohutného pohoří Moab v nedalekém Jordánsku se nad hladinou Mrtvého moře objevuje žhavý, rudý, obrovský sluneční kotouč. Desítky lidí z Izraele i ze zahraničí, kteří nedbali na pohodlí a značnou námahu při výstupu na Masadu se zatajeným dechem vítají nový den.

Postupně jak se sluneční kotouč dostává do výše, mění se barvy pouště od šedé přes Obrazekbílou žlutou, hnědou k rudé a všech odstínů okrových barev. Objevuje se temná, modrá a nehybná hladina Mrtvého moře s rudým odleskem slunce. Jen zelená barva chybí.

Přijeli první dělníci, kteří se tu podílejí na rekonstrukci pevnosti a dalších úpravách celého areálu. Archeologické výzkumy dále pokračují. Vzhledem k velké turistické atrakci, tu bude zanedlouho určitě nějaká restaurace nebo podobné zařízení. Okolní atmosféra hodně ztratí na svém kouzle.  První vyslanec turistického průmyslu ti směšně stojí mezi hromadou kamení a hradbami – nová telefonní budka!

Provoz lanovky se rozjel naplno. Během hodiny byly na Masadě dvě či tři stovky lidí. Máme všechno důkladně prohlédnuté, nafotografované. Teplota s vycházejícím sluncem rychle stoupá. Je nejvyšší čas jít zpět dolů.

(kapitola z knihy Izraelská mozaika, Akcent 2004)