Jdi na obsah Jdi na menu

Uzbekistán - Čajovna v Karši

15. 11. 2008

 

Nedaleko autobusové nádražní haly stojí nízký hliněný dům s primitivní pergolou z křivého saksaulového dřeva, pod ní  lavice a dřevěné stolky. U třech  sedí několik mužů a jedí rukama plov.  Rance a dvě bedny leží na zemi  Abychom  se dostali dovnitř, musíme je přelézt. Je to místní čajchana. Musíme doplnit tekutiny čímkoliv, co teče. Nejlepší je zelený hořký kók čaj. A tak si objednáváme u mládence s tubetějkou na hlavě  postupně šest konvic a z nich do malých  mističek – pial naléváme a hltavě pijeme horký hořký zelený čaj. Je to téměř neuvěřitelné, ale přímo fantasticky zahání žízeň. Téměř komicky působí sousední podobná hliněná stavba s neuměle napsaným nápisem na kusu prkna, opřeného o zeď: videosalon.

Svojí přítomností budíme dost velkou pozornost, určitě ale ne nepřátelství, jaké popisuje Josef Aul.  Nás upoutává neobyčejný nepořádek v jídelně. On to ale ani tak neobyčejný nepořádek není. Je to normální všude v podobných zařízeních. Kolem na zemi se válí prázdné láhve a spousta jídla, rýže, rajčat. Když se totiž u stolu jí pilav neboli plov z velkých misek, všichni si nabírají rukama jídlo a cpou si je do úst. Pochopitelně spoustu toho spadne na stůl. Za chvilku je stůl pokrytý neuvěřitelně velkým množstvím odpadlých zbytků. Když už je toho fakt moc, tak se rukou všechno shrne na zem a pokračuje se v jídle dál. Je jasné, že v tom vedru všechno kvasí a brzy silně zapáchá, všude jsou hejna much, vos a bůhví čeho ještě. Na zemi se válí několik lahví od šampaňského a vodky. Ta se tu může bez problémů koupit. Je to pro nás tak trochu překvapení v porovnání s loňskými zkušenostmi v Ponazyrevu, kde se vodka prodávala jen jednou týdně ve vybrané prodejně a v určitou hodinu.

„Jste asi cizinci, odkud?“

 Osmělil se po chvilce nepokrytého pozorování jeden z mladších mužů.

„Z Československa“, utrousil ledabyle Jarda. Chlapi se na sebe podívali, pokývali hlavami a podle výrazu v očích vůbec netušili o kterou zemi to jde.  Dál už se raději neptali a ani my neměli v tom vedru  chuť si povídat a něco vysvětlovat.

V čajchaně obsluhují tři mladí muži  v ušpiněných halenách, ale nikoho ani nenapadne zamést. Přesto, že je koště známé jistě pár století, zde je zcela neznámým nářadím. Protože je to jediné místo v okolí, kde je trochu stínu a profukuje sice horký ale přece jen vítr, zůstáváme. Na stěně čajchany visí malý teploměr. Nevím zda funguje, ale ukazuje 46o C ve stínu.

Objednávám si další konvici s horkým zeleným kok - čajem!

„Jardo, mám takový dojem, že nás tu zase nikdo nečeká“, prohodil jsem opatrně s lehce sarkastickým tónem v hlase asi po půl hodině, když už jsem se trochu vzpamatoval z úděsné cesty autobusem. Jarda, když připravoval  expedici, vykorespondoval se svými přáteli, že nás budou čekat na nádraží v Karši. V Samarkandu  jsme se zařídili podle svého, protože Jardův známý prý onemocněl a tak jsme se s ním nesešli. Jarda mlčel, kouřil jednu cigaretu za druhou, popíjel čaj a tupě zíral někam na prašnou cestu. Byla to jeho typická činnost, kdy přemýšlel a v duchu vymýšlel varianty a řešení nově vzniklého problému. Po několika dlouhých minutách ticha, jakoby se probudil ze sna, prohodil pověstnou a pro něj již tradiční větu:

 „Dáme si ještě jeden čaj“, zapálil si bůhví kolikátou cigaretu a opět se odmlčel. Blázen, kouřit v tomhle vedru!

„Zdeňku, počkej tady my jdeme s Jardou telefonovat“, řekl konečně po půlhodinovém mlčení náš „šéf“ Jarda a odešli jsme k náčelníkovi autobusového nádraží, kde byl  telefon.

Po několika minutách telefonování bylo vše jasné. Po další půl hodině přijel taxík se dvěma mladými lidmi.

 „Tak vás tu vítáme, trochu jsme se zpozdili, nasedejte a jedeme se ubytovat a potom domluvíme co chcete vidět, co vám ukážeme, koho navštívíme, promiňte já jsem Dilija a to je můj kamarád Voloďa, Irina, se kterou jste si psali a která jednoho z vás zná nějakého Jardu Hrdého, odejela služebně pryč a požádala mne abych vám pomohla, nežli se vrátí….“,  rychle na nás vychrlila vodopád slov, štíhlounká, pěkná asi pětadvacetiletá na krátko ostříhaná blondýnka. Voloďa mlčel a jen se usmíval. Jak jsme později zjistili, neuměl rusky.