Jdi na obsah Jdi na menu

Uzbekistan - Prašná bouře v Karši

28. 1. 2010

Karšinský „afgháněc“

Venku zase řádil „afgháněc“. Hnědožluté šero padlo na celé Karši i když byly dvě hodiny Obrazekodpoledne. Žlutá prachová mlha hnaná silným horkým větrem je tak hustá a neprůhledná, že nevidíme dál než na dvacet či třicet kroků. Prach a písek skřípe mezi zuby, dráždí oči, vysušené rty praskají. Přes to, že vítr s námi lomcuje a s obtížemi jdeme, po ulicích se plouží spousta lidí, auta jezdí většinou s rozsvícenými světly. Stromy se ohýbají pod prudkými poryvy větru. Teplota je kolem čtyřicítky. Proti nám jde starý muž zabalený v dlouhém silném chalátu přepásaným šátkem, rukou si překrývá obličej cípem pláště na hlavě čalmu – turban. Na pravé straně má za šátkem zastrčen v krásně vyšívaném pouzdře nůž. Tak takový si chci koupit na bazaru. Jak mně ujistil Asad, mají jich prý nepřeberné množství. Je to tradiční typický uzbecký nůž s ozdobenou perleťovou rukojetí i pochvou, který nosí všichni muži chodící v chalátech. Bez nože neudělají prý ani krok.

Muž má na nohou vysoké boty, je vlastně celý zabalený a dokonale uchráněný před prašnou bouří – ovšem to horko pod tak silným oblečením, nevím. Je to opravdu asi otázka zvyku. Podobně se obléká spousta většinou starších mužů. Využití chalátu, tradičního oděvu je mnohostranné, chrání před sluncem, prachem i chladem.

„Taková bouře je u nás pravidelně tak jednou nebo dvakrát do měsíce. Trvá většinou jeden či dva dny, někdy bývá i delší. Jsme zvyklí, nijak nám to nevadí“, hlasitě překřikoval vítr Asad: „zakryjte si ústa a hlavně si zavřete brašny a fotoaparáty“.

Naštěstí po dřívějších zkušenostech si dávám fotoaparáty do igelitových sáčků uzavřených gumičkou. Je to nejlepší způsob ochrany před nesmírně jemným prachem, který pronikne úplně všude. Mezi zuby skřípe prach, když si odplivnu, je to hnědá břečka. Na ulicích v závětří se kupí prachové závěje, všechny papíry a odpadky, které se dřív povalovaly na chodnících, jsou větrem smetené možná někam za město. Jednou za měsíc je tak město na místní poměry a zvyklosti dokonale zbavené odpadků. Je přirozenou cestou uklizené. Jak jednoduché a účinné. Ovšem jako to ale vypadá  kousek za městem, je jiná záležitost….

Prodíráme se bouří navíc proti větru k bazaru, kam jsme dnes měli původně namířeno. Všechny bazary a tržnice, které jsem kdy navštívil, mají své úžasné, neopakovatelné kouzlo a hlavně orientální atmosféru dávných časů. Hned za bránou v závětří sedí na zemi stařík a na bedně pokryté špinavým kobercem má vyskládaných asi třicet různě velkých a ozdobených nožů. Nereaguje na prach a neutuchající bouři kolem. Mlčky sedí s upřeným pohledem před sebe. Lituji, že se nedá fotografovat je nádherně fotogenický a nedočkavě si vybírám jeden nůž s krásně vykládanou rukojetí, velmi širokou, ostrou čepelí a neméně krásným vyšívaným koženým pouzdrem. Stařík nemluví rusky, ale velmi ožil, když viděl můj zájem a obchod jsme uzavřeli docela rychle. Natáhl se za sebe a sebral ze země asi půl centimetru silnou třísku a rychlým táhlým pohybem nože ji lehce přeřízl. Naznačil tím, že je nůž velmi ostrý. Cena byla velmi přijatelná. Celý nadšený jsem si nůž přivázal koženým poutkem, který je součástí pouzdra k pasu a šel hledat do hnědé horké prašné mlhy kamarády. Bazar, nebo „kolchoznyj rynok“, jak je na jedné zdi červenou azbukou napsáno je opravdu obrovský. Vysoké hromady melounů různých tvarů a barev jsou snad nekonečné, stejně jako řady stolů, zakrytých plechovou stříškou chránící proti jindy sálajícímu slunci. Stoly se prohýbají různým ovocem, zeleninou, asi kilovými tmavě červenými rajčaty jaké jsem ještě nikdy neviděl, baklažány různých velikostí i tvarů, cuket a spousty dalšího. Výběr a pestrost ovoce a zeleniny zaniká v nánosech velmi jemného žluto hnědého prachu, který všechno pokrývá a proniká absolutně všude.

Opodál jsou dlouhé řady stolů s masem, čtvrtky či půlky beranů, ovcí, králíků, hovězího a dokonce sušených ryb. Protože tu není žádná lednice či mrazící nebo chladící pulty, maso leží jen tak volně na stolech. Někteří prodavači na čtvrtky masa přehazují nějaké hadry, aby se přece jen tolik nezaprášilo. Díky silnému větru nemusí odhánět tisíce much, které jinak neustále pokrývají maso ale i ovoce a zeleninu. Všude něco hnije, takže o různé pachy a mračna much není nouze.

A mezi tím velké množství lidí v pestrých šatech, chalátech s tubetějkami, turbany či barevnými šátky na hlavách nabízejí zboží, prohlížejí, ochutnávají, možná i smlouvají, křičí a nakonec kupují. Všichni se halí do šátků, chalátů a navzdory větru, neproniknutelnému prachu a horku se snaží něco prodat či nakoupit. Nedovedu si představit, kolik lidí tu musí být, je li normální a hezký bezvětrný den, když dnes v té prašné bouři je plno.

V jedné části bazaru stojí řada velkých kotlů, kde se připravuje plov – je to jakási hromadná venkovní vyvařovna pro nespočetné hladové návštěvníky bazaru. Vůně vařeného skopového a dalších jídel se mísí se štiplavým kouřem a zvířeným prachem. Na jídlo nemám vůbec pomyšlení, ale Asad ano. Dává si šašlik a společně s ním spořádává pořádnou dávku prachu. Ten je všude nezbytným hnědým doplňkem všech podávaných jídel.

 Muzeum dávných časů

ObrazekKdyž jsem projevil přání navštívit muzeum, došlo mezi mnou a Asadem k malému nedorozumění. Já měl na mysli nějaké etnografické muzeum, kde bych se dozvěděl víc o životě a starých časech bývalého Katta – Karši o nichž jsem dychtivě četl v knihách J. Aula a J. J. Malého. Asad s Dilijou nadšeně souhlasili a hned spustili:

„To je dobrý nápad, Jardo. I my jsme plánovali, kdy vás zavedeme do muzea dělnického hnutí, budování komunismu a válečných hrdinů. Máme tam nádherné exponáty z mládežnických staveb budování zavlažovacích kanálů. Víš do Karši se ve třicátých létech sjížděli mladí lidé na stavbu z celé země, více jak čtyřicet národností. I moji rodiče se na stavbě seznámili, maminka je Ruska. Ředitel muzea je náš známý.“

Trvalo mně dost dlouho, abych jim vyvrátil jejich úmysl a vysvětlil, že mám zájem o jiné muzeum, pokud ovšem takové v Karši je. Asi po třech dnech přijel Asad s tím, že nás zavede do etnografického muzea. Není prý často navštěvované, jsou tam jen staré krámy, které se už dávno nepoužívají, máme na všechno stroje a moderní techniku, ale když si to tak usilovně přejeme, no co se dá dělat. Hostům se musí vyhovět.…. 

Prošli jsme starými, nádherně vyřezávanými horkem a stářím popraskanými masivními dřevěnými vraty na nádvoří medresy. Na dvorku obklopeném z jedné strany vysokou hliněnou zdí a z ostatních tří mešitou s přilehlými budovami, stojí stará velká aróba z počátků dvacátého století, možná i starší. Je to dávný tradiční dvoukolový vůz. Byl jsem nadšený při pohledu na vůz i zbytky povalující se v prachu kolem něj. Cestovatel Josef Aul ve své knize Karavanou do Indie aróbu popisuje následovně:

„Vozy, ve kterých jsme jeli, byly kokandské aróby, odvěký to dopravní prostředek. Dvě kola o průměru větším než dva metry otáčejí se na dřevěné ose, na které spočívá čtvercovité dno vozu. Mezi dvě silné oje v podobě klád se zapřahá kůň s dřevěným sedlem, na kterém sedí vozka, opírající nohy o oje. Střecha aróby je tvořena dvěma dřevěnými obručemi, spojenými podélnými příčkami, potaženými plstí. Kola aróby nemají železných obručí, nýbrž jsou pobita kusy železného plechu, dlouhými asi půl metru a přibitými dlouhými hřeby“.

Nyní stojíme před vozem, který tak přesně Aul popsal. Možná je to tentýž nebo mu velmi podobný, na kterém cestoval v roce 1920 celým Turkmenistánem a později dál přes Afghánistán do Indie. Nesmírrně nebezpečnou a neuvěřitelně dobrodružnou cestu absolvoval s doporučením buchárského emíra a hlavně s nekonečně velkým štěstím. Jen málo Evropanů se mohlo pyšnit úspěšným projetím divokými pro nevěřícího nebezpečnými muslimskými kraji jako Josef Aul. Jeho místo mezi našimi cestovateli je téměř zapomenuté a málo známé, podobně jako cestovatel a jeho vrstevník Jaroslav J. Malý. 

Vedle vozu je o zeď opřeno asi osm dalších kol v různém stadiu rozpadu, zbytků dvou vozů a nějaké dřevěné oplechované nádoby, kamenná kola podobná mlýnským a několik dalších předmětů, jejichž účel jsme nebyli schopni odhadnout.

Nemohu pominout další úryvek ze zmíněné knihy, protože J.Aul právě byl v této medrese Abdulláh chána a později v nedaleké citadele přijat begem, místním vladařem.

„Ráno jsem se oblékl opět do buchárského roucha, abych se odebral k begovi, bratru buchárského emíra. Brzy jsem se ocitl na Registáně, na katta – karšinském náměstí, kde se tyčí madrassa Abdulláh chána. Nedaleko od Registánu byla kala (citadela). Před vraty stál buchárský voják v dlouhém pestrém plášti. Na ajvanu (terase) sedělo několik hodnostářů, jeden z nich mě vedl k túrovi (titul bega). Beg mě přijal velice mile a slíbil, že se stane vše, co si přeji. Pili jsme zelený čaj, ke kterému bylo podáno mnoho nejrůznějších sladkostí a hojně mandlí, pistácií, sušených meruněk a nišóly (šlehaný bílek s cukrem a medem).“ 

Později v dalších dnech jsme v některých kišlacích  ještě viděli podobné vozy, ale menší a  tažené oslem. V celém areálu medresy jsou umístěné sbírky převážně běžných užitkových předmětů, které v dnešní době zcela upadly v zapomnění ale i některé, jež slouží svému účelu v zapadlých kišlacích dodnes. Kromě velkých i drobných předmětů ve skleněných vitrínách tu je vystavena i spousta starých zažloutlých a vybledlých mnohdy zkroucených fotografií, lékařských či náboženských knih, různých koránů, listiny, obrázky. Ale vše je velice v nedbalém stavu, jako by o tak cenné doklady nikdo nepečoval a neměl zájem.  Podrobně si prohlížím předměty, opisuji si některé údaje z vybledlých a zaprášených štítků psaných stejně vybledlým inkoustem. Venku stále fučí vítr a jemný prach proniká rozeschlými okny do malých zatuchlých místností, kde se usazuje na všem včetně exponátů. Horko je vážně nesnesitelné.

Atmosféra staré medresy se stejně starými exponáty působí docela autenticky. Staré časy – kdo by se o ně zajímal. Je vidět, že sem asi opravdu nikdo nechodí. Dnes mají místní obyvatelé zcela jiné starosti.