Jdi na obsah Jdi na menu

Uzbekistán - Zašlá sláva Bajsunu

26. 11. 2008

ObrazekSedím na nízké zídce z hlíny, krosna leží v prachu přede mnou. Kolem dokola žluto – červeno - hnědá, vyprahlá krajina, nikde kousek zeleně. Okolní strmé hory mají barvu stejnou. Je veliké teplo, dobře přes 40 ve stínu. Jako ostatně téměř vždy v uplynulých dnech. Držím v ruce tři lískové oříšky, jež jsem dostal doma před odjezdem pro štěstí a přeji si, aby konečně jelo nějaké auto. Jarda s Pavlem si povídají se dvěmi milicionáři ve stínu hliněné chatrče.

Jsme přesně na hranici Kaškadarské a Surchandarijské oblasti. Přes silnici závora je ještě jakýmsi zbytkem po přísně střežené a nepřístupné oblasti nejen pro cizince, ale i pro domorodce. Ještě vloni bychom měli veliké problémy s přítomností na této silnici, po které léta byla dopravovaná vojenská technika do Afganistánu a po níž se neslavně okupační vojska stahovala domů. Milicionáři viditelně spokojení, že jejich únavnou a jednotvárnou a podle mne i zbytečnou službu narušila či zpestřila naše přítomnost, nás ujišťují, že tudy do večera jistě někdo ještě pojede. Měli pravdu.

Asi po dvou hodinách již ujíždíme v bílé Nivě mezi stále pustějšími horami do centra Surchandarijské oblasti. Tato vznikla administrativně v roce 1941 a svojí rozlohou zaujímá asi 21 tisíc čtverečných kilometrů. Obyvatel se odhaduje asi na jeden milión. V celé oblasti je osm měst a několik desítek kišlaků. Největším městem a také střediskem je Termez přímo na hranicích s Afganistánem. Povrch celé oblasti je velmi hornatý. Na západě se rozprostírají horské hřbety Kugitangtau a Bajsuntau, na severu je to Gissarský hřbet a na východě pohoří Babatagtau. Podnebí je všude velmi horké a suché. V nižších polohách je teplá zima bez sněhu (v lednu je průměr + 3oC) a suché horké léto s rekordními teplotami zejména v okolí Termezu (+ Obrazek50oC). My jsme nejvyšší teplotu naměřili 29. 7. 1989 v poledne +44oC ve stínu. Charakteristické jsou suché a horké větry vanoucí od Afganistánu, nesoucí velice jemný žlutý prach, jež vniká absolutně všude. Vítr se příhodně jmenuje "afgáněc". Když vane, a to je téměř vždy, je celá krajina ve žlutém, prašném oparu.

V nižších polohách naprší od 130 - 360 mm a v horách od 445 - 635 mm ročně. Z toho asi 80 % srážek spadne v zimě. V průběhu roku je asi 24 bezmračných dnů. Největší řekou, protékající oblastí je Surchandarja a je dlouhá asi 175 km. Ostatních řek je velmi málo, jsou malé s velmi kolísající hladinou vody během roku.

Projíždíme soutěskou "Železnyje vorota" jež je asi 25 m široká a to ještě po stranách jsou skály rozstřílené dynamitem. Svahy ční strmě do výšky dobrých několik set metrů. Nikde ani stopa po zeleni jakéhokoliv odstínu. Jen vyprahlé stráně, skály a občas sluncem spálené zbytky nějaké trávy. A přesto zahlédneme stáda kozí a ovcí. Čím se ovšem živí, to nechápu. Asi jim ty přenepatrné zbytky rostlin stačí. Ojediněle spatříme z hlíny uplácané velmi jednoduché příbytky. Na velké křižovatce odbočujeme směrem do cíle naší cesty, do městečka Bajsun v Bajsuntau. Ovšem řidič nás vysazuje na okraji Derbentu s tím, že dál nejede. Do Bajsunu je prý ještě asi 20 km, večer na spadnutí. Opět se zdvihá horký „afgáněc“. Jak se tak koukám na oba společníky, nutně potřebujeme pořádnou koupel. Jsme všichni žlutí jako okolní hory. Prach je prostě všude.

Obstoupily nás děti, ušmudlaná, otrhaná drobotina. Během několika minut jich je snad třicet. Jsou strašně zvědaví a trochu bojácní. Není divu, když navečer se náhle uprostřed kišlaku objeví tři cizinci s krosnami na zádech.

ObrazekPozději se k nim přidali i dospělí, ale domluvit se s nimi je těžké, neznají rusky a my zase uzbecky. Nastupuje mezinárodní dorozumívací „ruční esperanto“ prokládané českými a ruskými výrazy. Obdivují naše krosny a my zase pokukujeme po špinavé konvici s čajem. Žízeň je veliká. Naší žíznivé gestikulaci porozuměli a nabídli nám čaj. Hltavě pijeme vřelý, hořký zelený čaj z misek, které byly zřejmě původně bílé, ale to se dalo jen při silné fantazii tušit.

Mají tu správnou patinu. Ty byly naposled umývané, když je tento stařík před léty kupoval na trhu v Bajsunu“ komentoval jejich špínu Jarda a nechal si dolít další dávku. Jen jsem si povzdechl při vzpomínce na orosený půllitr piva, ale raději jsem svoji hříšnou myšlenku ani nevyslovil. Už jsme si před několika týdny vzájemně zakázali mluvit nahlas o chladné sklenici piva.

Sluneční kotouč se pomalu schovával za nedaleký skalnatý štít, stíny se začaly protahovat. Vypadá to, že opět přespíme pod nekonečnou oblohou.

Bílý žigulík se zvědavým řidičem, nás přece jen přesouvá do Bajsunu. Rachmat, jak se asi třicetiletý muž jmenuje, se cestou rozpovídal. Bojoval dva roky v Afganistánu. Na jedné „vyčišťovací“ akci, jak se vyjádřil, byl těžce raněný. Zjizvený krk i levá část obličeje to výmluvně dokazuje a potom převezen na léčení domů. Později jsme potkali v Bajsunu několik mladíků s jednou rukou či bez nohy. I oni byli v nedalekém Afganistánu.

Nyní je bez práce, dostal prý jako odškodné od státu nové auto. To se nám sice moc nezdálo, ale nechtěli jsme s ním polemizovat. Byli jsme rádi, že jedeme do Bajsunu. Příležitostně někde vypomáhá. V příštích dnech se stává naším velmi užitečným průvodcem a rádcem v místních zvycích.

Do města sjíždíme z krkolomných serpentín již s posledními paprsky slunce. Okolní hory dostávají ještě okrovější barvy navíc pozlacené sluncem. V té barevné škále jako diamant v čelence třítisícových hor, září nevelký, sytě zelený ostrov. Městečko Bajsun – oáza v horské poušti.

Od dávných dob vedla přes Bajsun jedna z důležitých karavanních stezek , začínajících u Středozemního moře a končící někde v Číně. Bajsun byl zřejmě významným obchodním centrem na karavanní cestě. Velká událost pro město i celé okolí byl příchod nové karavany. Svědčí o tom citace z Uzbeckého eposu „Alpamyš“ :

A znovu na svou pouť hned za rozbřesku…
Kolik strádání snášejí a stesku!
Den za dnem, měsíce, noci i rána –
do Bajsunu se táhne karavana.
Konečně! Rodný kraj před zrakem upřeným –
nad jurtami se vine známý dým.
A jejich soukmenovci sbíhají se k nim!

Na křižovatce plno lidí čeká,
neboť se proslechlo, že nedaleká
je karavana se zbožím… už každý na potkání
když karavana prochází, se klaní.
Ti všichni, každý z nich, ať mlád či stár,
do Bajsunu teď spěchá na bázár.
A dál se šíří zvěst na všechny strany,
že dnes se bude Bajsun těšit z karavany

Dnes je to provinční, ale velmi živé městečko asi s 18 tisíci obyvateli, převážně Uzbeky, Tadžiky, Turkmeny a Rusy. V centru je několik větších zděných budov postavených v tradičním místním slohu, obklopených zavlažovanými topoly, jež vytvářejí alespoň trochu žádoucího stínu. Podél jsou staré domy se spoustou obchůdků a čajchan – čajoven, vždy plných staříků. Ulice je velmi rušná. Projíždějící osobní i nákladní auta vytváří atmosféru ruchu moderní doby, ovšem mezi nimi se proplétají desítky mužů s turbany na hlavě sedících na oslících . Kouzelný stařík s velkým plnovousem a vysokým turbanem na hlavě , zakrývá svým chalátem tělo oslíka tak, že jsou vidět jen čtyři kopýtka , dvoje černé holínky a oslíkova hlava. Muž drží v ruce bičík a pravidelně jím pobízí oslíka ke klusu.

Jiný zase sedí na malém oslíkovi a ještě má několik ranců připevněných kolem těla. ObrazekO kousek dál se pohybuje obrovská hromada ranců se zbožím – a to vše naložené na oslovi. V tomto případě jde muž rozvážně vedle něj. A všude plno lidí v různých místních krojích. Bazar, který se modernizuje a rozšiřuje kypí typickým orientálním ruchem Velké hromady dýní a melounů naskládaných v prachu na zemi není možné přehlédnout a snad ani prodat.

Na kraji městského parku, což představuje houštinu stromů a keřů zavlažovaných desítkami aryků, ale velmi zanedbaných, stojí omšelý panelák v ruském stylu a v něm sídlí správní a politické orgány města. Do parku, který je ohrazen plotem se volně chodit nesmí. Rezavá železná brána je totiž několikrát omotaná silným řetězem se zámkem. Ovšem na plotě je připevněná omšelá tabulka s nápisem: Park oddechu pro pracující města Bajsun.

Dál od centra jsou nízké, hliněné domy s rovnou střechou, obklopené hliněnými ohradami, zdmi a všude ovce a kozí stáda. Je tu nepředstavitelné bludiště úzkých uliček, plných dětí, mládež, staříků a mužů různého věku, posedávajících ve stínu , pokuřujících a popíjejících neustále čaj. Není to jen orientální zvyklost. Zjevně nemají co na práci. V okolí pracovních příležitostí není mnoho, pouze ve městě se dá obchodovat prakticky se vším. Nezaměstnanost v celé oblasti je obrovská. Neutěšené sociální poměry zde působí jako časovaná bomba, jak nám říkali místní lidé s nimiž jsme o tomto problému často hovořili.

Asi v 6. – 7. století našeho letopočtu přišli do tohoto kraje Arabové a zásadně ovlivnili obyvatelstvo islámem. Tato islamizace se v průběhu staletí několikrát opakovala. Výsledkem je velmi silný vliv islámu mezi místním obyvatelstvem. Je to patrné zejména při našich zdvořilostních návštěvách v domech hostitelů a při nekonečných debatách a hostinách, jež jsou nezbytnou součástí takového sezení.