Jdi na obsah Jdi na menu

Uzbekistán - Zbytky slavného města

26. 11. 2008

ObrazekTradičně vstáváme brzo, dokud je ještě přijatelná teplota, chceme udělat první prohlídku celé lokality Kunja Urgenče. Ani není potřeba se nutit do vstávání. Po celou noc jsme kvůli snad nejtěžším náletům komárů po dobu pobytu ani nespali. Dokonce i Igamov se jednou probudil z hlubokého spánku, aby zabrblal pod svůj mohutný knír: "svoloč jedna zatracená" a spal dál. Ovšem nevím, zda se mu jen něco nezdálo. Ráno je kouzelné. Dávám do batůžku nezbytné potřeby a loučím se s kamarády:

"Kluci, vrátím se večer, chci se toulat sám". Berou má slova na vědomí. Vědí, že hodně fotím, kreslím, píši si do deníku a respektují mé přání.

Nejprve se stezka vedoucí od jurty stáčí do husté houštiny saxaulového porostu, aby po několika stovkách metrů vyústila na ploché, široké otevřené místo. Zde kdysi stálo slavné město. Mezi pahorky navátého prachu, občas porostlé nízkými saxauly a pelyňky, jsou všude, kam oko dohlédne samé střepy keramických obkladů, cihly a sutiny. Čtyři mauzolea, portál karavansaraje a minaret stojící zcela osamoceně jako varovný prst tyčící se k věčně rozpálené obloze. To je vše, co zůstalo.

Minaret Kutlug Timura pocházející z let 1321 – 1326 patří k jedněm z nejvyšších ve Střední Asii. Měří 62 metrů a uvnitř je 143 točitých schodů Točité schody vedly ke svítilně, bývala to nějaká lucerna, umístěná na vrcholu minaretu a měla funkci suchozemského majáku v nekonečné okolní poušti. Zajímavé je velmi silné a prohnuté ztenčování stvolu minaretu směrem k vrcholu.

Vystoupil jsem po poškozených schodech až na 89 stupínek, výš už se nedalo, schodiště bylo značně zničené. Průzorem ve zdi jsem pozoroval neutěšenou vyprahlou krajinu pouště s několika troskami kolem a v dálce se třpytící hladinou Amudarji. Je zázrak, že se dochoval v této majestátnosti do současných dnů. Procházím pomalu ke zbytku průčelí hlavní fasády karavanseraje pocházející přibližně z první poloviny 14.století.

Všude kolem, hromady majolikových obkladů s fragmenty nádherných figurálních dekorů. Neodolal jsem , vytáhl si náčrtník a začal kreslit a fotografovat. "Haló, mohu vám nějak pomoci?" ozvalo se. Ohlédl jsem se. Za mnou stál mladík s lopatkou, smetáčkem a náčrtníkem v rukou. Udiveně jsem na něj hleděl, protože nikde, při procházení areálem nebyla živá duše. "Že by tu chtěl snad uklízet?" pomyslil jsem si. V této zemi po mnoha svých zkušenostech by mne tato absurdní snaha ani moc nepřekvapila. Myšlenku jsem pronesl nahlas. Zasmáli jsme se oba. Po vzájemném představení a vysvětlení odkud jsem a co mne zde přivádí jsem získal dobrého informátora a průvodce. Byl to student Ašchabádské university na prázdninové archeologické praxi. Právě šel na svůj díl, pokračovat ve svém výzkumu.

"Je nás tu 18 včetně dvou asistentů a jednoho profesora. Jsem tu již druhým rokem a moc se mi zde líbí. Výzkum je plánován na několik let. Až dostuduji, chtěl bych pokračovat právě tady. Jestli chcete, provedu vás."

Borja, jak se můj nový průvodce jmenoval, otevřel velkým klíčem bránu mauzolea Fachreddina Razi, přibližně z 12. století. Je to hrobka jednoho z chórezmských šachů El Arslana. Samotná hrobka je nevelká krychlová budova s jehlanovitým ukončením, což je svérázným znakem chórezmských stavitelů. Stavba ve velmi členitá s mnoha výklenky. Uvnitř se dochovaly zbytky modrých mozaikových obrazců na stěně, ostatní stěny jen z holých silně zvětralých cihel. Všude na zemi je plno střepů.

Naproti tomu mauzoleum dynastie Sufi, asi ze šedesátých let 15. století, známé pod jménem mauzoleum Turabek – Chanym je velká budova v podobě mnohostranné rotundy se stupňovitou siluetou. Z nevelkého kupolovitého vestibulu jsme vešli do šestihranného sálu, jež sloužil jako místnost pro modlitby za zemřelé, následovala čtvercová místnost pro zaopatření zemřelého a poté vlastní hrobka. Na zdech se Obrazekdochovala mozaika s rostlinnými motivy. Je to prý další z typických architektonických prvků východních mauzoleí, zejména v oblasti bývalé říše Chórezmu. Tato stavba se částečně rekonstruuje. Ovšem podle tempa práce to bude trvat desetiletí, pokud se vůbec celá památka opraví. Nejsou prostě peníze.

Kousek opodál si prohlížíme další mauzoleum zvané Tekeša roku 1220. Když Borja uvedl toto datum, vzpomněl jsem si na Prosiměřice, kde bydlím. První písemní zmínky o existence tohoto bývalého městečka se totiž vztahují k roku 1226. Tekeša je jedna z nejstarších částečně dochovaných staveb, jež unikla řádění nájezdníků. Představuje jeden z architektonických typů rozšířených ve starém Chórezmu.

Obložení celé stavby je opět z terakoty, pálených a glazovaných cihel i když už značně poškozených. Na zemi mezi hromadou střepů se mihla velká ještěrka a za ní druhá. „Musíme dávat pozor,“ říká Borja: „občas se tu objevují jedovatí hadí, kteří se v těchto sutinách skrývají před sluncem. Během mé praxe se sice žádný smrtelný případ nestal, ale tři kamarádi již byli uštknuti. O malé škorpióny tu není nouze, podívej se“ a ukázal asi na tří až čtyřcentimetrového škorpióna, který zalézal pod majolikový střep. A potom že práce archeologa je tichá a klidná!