V době nedávno minulé, i když se to již naštěstí jeví jako velmi dávno, jsem často po večerech „lovil“ v rádiu vysílání Svobodné Evropy či Hlasu Ameriky, abych se dozvěděl co se děje skutečně u nás doma i ve svobodném světě.
Stalo se, že jsem zaslechl hlasatelku se zvláštním, tvrdým přízvukem jak hovoří o revizionistických přisluhovačích prohnilého kapitalismu, o úspěších Albánského lidu pod zářným a nehynoucím vedením milovaného vůdce soudruha Envera Hodži, později Ramize Alii atd., atd. atd. a to vše vždy proložené budovatelskými písněmi či oslavným ódami na Velikého vůdce.

Bylo to vysílání stanice Rádio Tirana v českém jazyce. Přiznám se, že jsem občas tuto stanici schválně naladil, abych se pobavil fantastickým, krkolomným a komickým slohem hlasatelů vychvalující úžasné úspěchy jejich země.

Opravdu tyto tendenční, velmi zkreslené a prakticky naprosto nepotřebné informace byly snad jediné, jež byly o této zemi izolované od ostatní Evropy u nás k dispozici. Samozřejmě mimo několika málo knížek , mezi nimiž vévodil cestopis Hanzelky a Zikmunda „Obrácený půlměsíc“.

A dostat se do Albánie, zapomenuté balkánské země bylo nad lidské síly. Získat do sbírky pohlednici bylo obrovské štěstí a náhoda. Bílé místo na mapě Evropy, „kousek“ od nás dráždilo cestovatelské podvědomí mnoha lidí, mezi nimiž jsem nechyběl ani já. Až do letošního roku. To vše mně prolétlo hlavou, když jsme míjeli vysoké antény rozhlasového vysílače nedaleko Tirany.

Za neuvěřitelné špíny, hromady starých vraků a odpadků na těch nejnemožnějších místech (mnohdy uprostřed křižovatky), tisíců mercedesů ukradených a dovezených z bohaté Evropy, záplav plastikových lahví všude, kam se člověk podíval, satelitních talířů na každém domě, ochotných lidí, desetitisíců malých betonových bunkrů, fantastické přírody, jsme se blížili k Tiraně.

Sedím na střeše Avie, která se řítí třicetikilometrovou rychlostí od chvíle překročení hranic po něčem, co je v mapě nakresleno jako hlavní silnice vedoucí od Makedonských hranic do Tirany.

Kolem silnice se objevují nízké i poschoďové oprýskané domy. Projíždíme předměstím Tirany. Všude kvetoucí mimózy a hodně lidí, velký dopravní ruch. Mezi mercedesy jichž tu jezdí neskutečné množství a ostatními vozidly se proplétají lidé na oslících, vozících jež táhnou mezci, motocyklisté, cyklisté i chodci.

Je nedělní horké a slunečné dopoledne. Kousek od centra parkujeme. U silnice na chodníku je rozložené květinářství. Dva bílé mercedesy , zaparkované u stolku s květinami, zdobí černovlasá usměvavá krasavice. Jsou to svatební auta, postupně se ztrácejí v záplavě pestrobarevných květů.

Proplétáme se spoustou lidí, spěchajících jedním směrem. Ani se nemusíme ptát, kde je Skanderbegovo náměstí. Město bylo založeno v roce 1614 Sulejmanem pašou na počest jeho vítězství v Persii. Až v roce 1920 se stalo hlavním městem.
Náměstí je velkoryse prostorné s fontánami v socialistickém duchu výstavby. Bohužel, většina staré historické zástavby vzala za své. Zůstala tu pouze krásná mešita Etem Beye z let 1789 – 1821, všude kolem ní samé stavby typu Paláce kultury, národní muzeum, nejvyšší mrakodrap země….

Nedaleko od mešity postává snad stovka mladíků se silnými svazky bankovek v rukou, mávají jimi a oslovují každého turisty, jdoucího kolem. „Tolik dolarů jsem v životě neviděl“ řekl Jarda a fascinovaně se díval na ruku jednoho veksláka svírajícího asi 15 cm silný balík pětidolarovek.
„Chceš měnit? Za dolar sto deset leků“. Kurs říká každý trochu jinak, ale tuto frázi znají snad ve všech světových jazycích. Dokonce i v češtině. Mezi nimi procházejí policisté, občas s někým prohodí pár slov, úsměv nalevo, napravo. Prostě pohoda. Největší směnárna v zemi není za přepážkami bank, ale na každém náměstí většího města. A navíc pod „bedlivou“ kontrolou policie!

Z rušného náměstí odcházíme uličkami do zbytků staré orientální Tirany, jež nepochybně během několika roků zmizí pod rozpínavou agresí nevzhledných paneláků. Několik buldozerů a jeřábů tu stojí jako předvoj neblahé budoucnosti.

„Pojď, dáme si něco k pití“ říkám Jardovi, když míjíme malou velmi malebnou a rázovitou hospůdku nedaleko staré polorozpadlé mešity.

„Miredita, si jeni? – Jak se máte, dobrý den?“ otázal jsem se překvapeného majitele „plynnou albánštinou“ několika desítek slovíček, jež jsem se sotva stačil naučit cestou. A pokračoval jsem : „Kemi etje, ju lutem nje bira, nje kola – Máme žízeň, prosím jedno pivo a jednu kolu“.

To už jsme vzbudili pozornost všech deseti či patnácti sedících mužů pod slunečníky a pergolou obrostlou vinnou révou i posedávajících na chodníku. Usmívali se a něco si mezi sebou povídali.Jsme vítaným povyražením znuděné pánské společnosti v horkém nedělním dopoledni.

„Líbí se vám u nás ? A odkud jste? „ zeptal se vousatý hospodský s čepičkou na hlavě a podával nám chlazené nápoje. Následovalo drmolení nesrozumitelné albánštiny prokládané bohatou gestikulací rukou. Když jsme se konečně domluvili že z Česka, vyskočili všichni kolem, začali nás poplácávat po zádech, kopali do povalujících se plastikových lahví a cosi nadšeně vykřikovali.

Rozpačitě jsme se synem na sebe podívali: „Tati, oni se snad zbláznili, zavčas odejdeme, než začnou kopat do nás. Jardo, poslouchej, oni křičí Poborský, Poborský“, to už jsem začal chápat souvislosti.
Albánci jsou, tak jako všude na Balkáně, velkými milovníky fotbalu. My jsme odjížděli z Prosiměřic v den slavného finále v Anglii a doposud jsme ani nevěděli, kdo se stal mistrem Evropy. Až v Tiraně nám nadšení fanoušci řekli, že jsme skončili druzí. Nebyli jsem informovaní „Rádiem Tirana“ , ale bylo to srdečnější , spontánnější a milejší

A tak slávu a vynikající úspěch našich fotbalistů a fantastickou forma Karla Poborského, jsme pocítili na vlastní kůži i my. Navíc při placení, královským gestem odmítli všichni jako jeden muž, včetně toho nejpovolanějšího, hostinského a majitele, nabízené dolarové bankovky. A to už je pořádné sebezapření!

„Poborsky, Poborsky, Česko“ se neslo ještě pár desítek metrů za námi. Hospodský si ztrátu piva a koly asi teď bohatě vybere od stále nadšených a diskutujících chlapů. Oživili jsme nejen jejich vzpomínky na fotbal, ale jeho doposud dost ospalý obchod a my jsme odcházeli s příjemným pocitem.

(1996)