Jdi na obsah Jdi na menu

Chorvatsko - Pohodové září v Igrane na Makarské riviéře

30. 12. 2008

Makarskou riviéru tvoří úzký pobřežní pás pod úpatím masivu Biokovo táhnoucí se od městečka Makarska ležícího asi 59 km jihovýchodně od Splitu a končí asi po padesáti kilometrech za letoviskem Zaostrog. Leží tu mnoha našincům oblíbená a populární letoviska Brela, Baška Voda, Tučepi, Igrane, Živogošče, Podgora, Drvenik atd. Celou oblastí probíhá všem autoturistům důvěrně známá a v letní sezóně velmi frekventovaná Jadranská magistrála, která stoupá desítky metrů nad moře, aby se po překonání různých serpentin opět téměř dotkla mořské hladiny. Geologická stavba Biokova, které je národním parkem, je poměrně jednoduchá a homogenní. Je tvořena v nižších polohách jílovitými břidlicemi a výše ční sedimentární vápence z období alpinského vrásnění. Flóra je velmi zajímavá, od středomořské až po alpinskou. Je zastoupena více jak 1000 druhy s několika endemity. Ve vyšších krasových polohách žije množství zvěře, od běžné až po vlky, medvědy, kamzíky či orly. Původní obyvatelé, Dalmatinci, žili a žijí ve vesnicích položených výše nad pobřežím. Nebyli nikdy rybáři ale zemědělci. Nakonec o tom svědčí nespočetné množství úžasných políček, či kamenných teras na svazích hor svažujících se k moři osázených olivami, fíkovníky či zeleninou. Návštěva Biokova patří k velkým zážitkům těch turistů, kteří si na jeden den odpustí opalování se na pláži a vymění plavky za pořádné boty.

Igrane

Je nádherné zářijové odpoledne, slunce stále hřeje, je příjemné teplo. Stíny se trochu prodlužují a vytvářejí překrásný plastický obraz malebného městečka, jeho uliček i okolních příkrých zlomových vápencových hor Biokova. Stejně půvabný až kýčovitý je pohled na modré moře a nedaleký ostrov Hvar s malým majákem na jeho konci za městečkem Sučuraj. Za ním se rýsují siluety vysokých vrchů poloostrova Pelješac. Igrane je od centra Makarské riviéry, městečka Makarská asi 16 km směrem k DubrovnikuPřed příchodem Chorvatů v 7. – 9. století celé pobřežní území obývali Ilyrové a staří Římané. Dokladem toho jsou četné nejen archeologické nálezy, ale i zvláštní náhrobní kameny „gomila“ jako památníky ilyrskému bohu Silvanovi. Byly objeveny nedaleko jadranské magistrály která prochází těsně nad Igrane, Ve 12. století končí sjednocení neretvanské oblasti a začíná urputný boj o tuto nejhezčí část dalmatského pobřeží. Bojovníků a zájemců bylo mnoho: od Bosenských a Sachumských knížat počínaje, přes uhersko-chorvatské krále, Benátčany a Turky konče. Potom nastala dlouhá léta křesťanské poroby a pokory vůči Turkům.

Igrane

První písemná zmínka o rybářské vesnici Igrane je z roku 1466. Jméno Igrane se pravděpodobně odvozuje ze staroslovanského slova „gra“ což znamená hráti si. Asi tu byli hraví a příjemní lidé stejně jako dnes. Kde původně vesnice stála je zatím otázkou pro archeology, protože podle pověsti několikrát změnila místo. Převažuje ovšem názor, že původní osídlení bylo kolem igranské zvonice stojící na vrcholu kopce na němž se rozprostírá dnešní městečko. Názor je celkem logicky odůvodněný, protože toto místo je nejen na kopci, ale také několik set metrů dál od moře.Tím bylo Igrane docela dobře chráněné před četnými nájezdníky i piráty, kteří si po staletí neúnavně dobývali, pustošili a podmaňovali pobřežní osady, vesnice a města. Přece jenom tato poloha zaručovala určité bezpečí i možnost účinné obrany. Dobyvatelé to ale neměli nikdy jednoduché. Místní obyvatelé i přes tvrdou porobu v níž žili, se neustále snažili s různým úspěchem proti nim bojovat. Hrdinství a chrabrost bojovníků proti útlaku opěvoval mimo jiné ve svých písních i velký chorvatský básník Andrija Kačič-Miošič, rodák z Bristu na dnešní Makarské riviéře.Jeden z mnoha hrdinů se jmenoval Zale, bojovník a válečník z místní igranské rodiny Antičič. Podle něj je i nazvaná kamenná obranná věž Zale (Zaline veža), pocházející ze 17. století. Věž stojí nedaleko kostela s vysokou zvonicí na nejvyšším místě městečka. Na malé plošině před zbytkem věže roste několik obrovských pinií a je odtud překrásný „letecký“ pohled na moře s ostrovem Hvar, Brač a na krásné bílé oblázkové pláže lemující zelené pobřeží. Procházíme úzkými uličkami tak typickými pro městečka Středomoří, ať jsou kdekoliv. V horní části kolem kostela jsou uličky situovány podél vrstevnic prudkého kopce na němž je celé Igrane. Mezi sebou jsou spojené úzkými schodišti překlenutými pergolami s velkými hrozny, někde kvetou ještě buganvileje, kde je trochu volného místa, roste fíkovník, citrusy, dozrávající červená granátová jablka či obrovské trsy agave.Na nízké kamenné zídce se líně protahuje velký černý kocour. Jen občas potkáme většinou starší domorodce, kteří nás srdečně zdraví jako se starými známými. Srdečnost zdejších lidí je příznačná. Část domů je omítnutá, většina je postavená z kamene jež dává celému městečku zajímavý vzhled a starobylou atmosféru. Červené střechy ostře kontrastují s modrou oblohou a bílými pobřežními horami jižní části Biokova se zelenými trsy křovin v pozadí. Je zajímavé, že dost značná část domů je prázdných, neobydlených, nebo dokonce v ruinách. Není to pozůstatek z nedávné války, ale ničivého zemětřesení, které postihlo Makarskou riviéru v roce 1962. Majitelé již neměli sílu či peníze domy opravit.Postupně jsme sešli dolů k moři do malého velmi malebného přístavu. Hned za kamennou budovou o jejíž zdi narážejí nekonečné mořské vlnky stojí krásný růžový barokní dům z roku 1760. Není, tak jako mnoho jiných, obydlený. Byl postaven a využíván jako letní sídlo rodinou Šimičů-Ivaniševičů, jak je napsáno na malé desce upevněné na stěně. Nakonec po opravě by to nebylo ani dnes špatné letní sídlo! Ba naopak, byla by to úžasná rezidence.

Igrane

V těsné blízkosti letního sídla je malý kostelík Panny Marie Ružarijské se zvonicí vybudovaný v roce 1925. Stará shrbená paní celá v černém upravovala uvnitř svíčky a do vázičky dávala květiny zřejmě natrhané na nedaleké stráni nad městečkem. Když viděla náš zájem, pozvala nás dovnitř, abychom si jej prohlédli. Potkával jsem ji pak pravidelně každý den pobytu, když jsem chodil ráno nakupovat do malé pekárny výtečné čerstvé a křupavé rohlíky a vždy jsme se úsměvem zdravili.Propletli jsme se spletí malých uliček a dostali se na nábřeží. Nevelké nábřeží je lemováno starými, úzkými jednoposchoďovými domy s balkony obrostlými vinnou révou a jinými popínavými liánami. V přízemí jsou útulné hospůdky, bary a předzahrádky a pět či šest metrů od nich už je přístavní molo s upevněnými desítkami lodí a lodiček, bárek a rybářských člunů. V nich posedávají muži, čistí a zašívají sítě a připravují se na noční lov. Jako každý den, týden, měsíc či léta. Úplně ti nestarší, sedí na lavičce, pokuřují a popíjejí dingač, kaštelet či postup - červené váno z demižónku a možná nostalgicky pozorují své o něco mladší sousedy. Opravdu, mladých rybářů jsme tu nikde neviděli. Ale nejen jich, po dobu pobytu v Igrane jsme potkali jen málo místních mladých lidí. Většinou to byli odhadem padesátníci a starší.„Máte pravdu, mládež tu chybí“ odpověděl na moji otázku hospodský Ante, když jsme se zastavili v hospůdce „U Anteho“ na skleničce gemištu k osvěžení a zeptali se na to co nás překvapilo. Pokračoval: “to víte, oni ti mladí těžkou a podle nich málo placenou práci dělat nechtějí a tak raději odjíždějí za hranice anebo alespoň do větších měst. Někteří študují. My už tu nějak dožijeme. A nevrátí se sem ani když staří zemřou. Proto je tu tolik prázdných domů.“Snad padesátiletý Ante svým vzhledem vypadá jako ostřílený a větry ošlehaný námořník či spíše pirát. Je urostlý a svalnatý, prostě chlap jako hora. Má na sobě široké plandavé tmavé kalhoty, na mohutné hrudi pruhované tričko, kolem krku zlaté řetízky. V ústech zakrytými obrovským mrožím knírem svírá dýmku a neustále bafá, v uchu náušnici, vrásčitý opálený obličej je na pravé straně přerušený několikacentimetrovou jizvou, tmavé jiskrné oči, vlasy svázané šátkem. Na otázku, zda byl námořníkem, se rozesměje: „ Kdepak, já jsem odjakživa hospodský! Ale na moře si občas zajedu, ale spíš si odpočinout a odreagovat se, nežli si zalovit. Čerstvé ryby mně každý den dodávají támhle sousedi„ a mohutnou rukou mávl směrem k několika, pár metrů odtud zakotveným bárkám, na nichž tři rybáři čistili a spravovali sítě.„Moje speciality, jak vidíte, jsou ryby na všechny tradiční dalmatinské způsoby“ a podal nám jídelníček. Neodolali jsme jeho kouzlu a poručili si komarču, opékané ryby na roštu, potírané olejem s tradiční dalmatinskou česnekovou a petrželovou zálivkou. Výtečné! Přímo na nábřeží jsem si „vybral“ jeden prázdný a podle vzhledu už dlouho neobydlený dům. Byl asi 4 m široký, táhnoucí se mnoho metrů dozadu, ohraničený dvěma úzkými uličkami, jednoposchoďový s balkonem a dvěma okny. Byl podsklepený tak nádherně, že se přímo nabízel k otevření malého baru. K moři dobrých pět metrů.„Tak ten si koupíme“ obrátil jsem se k Marcele, která také na něj s obdivem koukala a začali jsme po několikerém pohárku jiskrného dingače od Anteho rozvíjet fantasii, co by se dalo kdyby……Pomalu jsme prošli nábřežím až k lesoparku, odkud vede stezka podél pobřeží k dalšímu sídlu, kterým je Živogošče se starým klášterem. Odtud je pěkný celkový pohled na Igrane s červenými střechami a kamennými budovami. Přestože je konec září, je tu poměrně dost turistů. Až na malé výjimky jsou všichni Češi. Jadran je známý tím, že do pozdního podzimu je teplota moře kolem 24 stupňů a vzduch nad dvacet. Nejinak je tomu i letos.„Předloni jsme se koupali ještě na začátku listopadu“ řekl Ivica, se kterým jsme si povídali o všem možném. Na můj nevěřící pohled, dodal „ ale voda už byla přece jen trochu chladnější“.Většina domů má už volné pokoje k pronajmutí a jak jsme se dozvěděli, značná část lidí sem jezdí pravidelně již několik roků. Vazby mezi turistou a panem domácím jsou mnohdy až rodinné. Nechybí společné popíjení dobrých vín a opékání ryb i pozdější vzájemná korespondence. Všechno v Igrane na nás dýchalo neuvěřitelným klidem, pohodou a velkou srdečností všech místních lidí se kterými jsme se potkali.„Podzim je zde nádherný, je po sezóně, méně lidí a velká pohoda“ řekla paní Marica, majitelka malého bistra s předzahrádkou na kraji přístavu, u níž jsme se zastavili na dobrou černou kávu.„V létě je moc lidí. Nás místních tu žije pár stovek a to se Igrane rozroste na několik tisíc, většinou Čechů.“ Řekla to co jsme už tušili. Dříve bylo pobřeží Jadranu zaplavené turisty z Německa. Ti dnes jezdí na Kanárské ostrovy, Baleáry či do Karibiku. Chorvatsko se tak stalo místem příjemné a relativně levné rekreace u moře. Po válce v devadesátých létech byli Češi prvními turisty, kteří se vraceli do opuštěných rekreačních středisek, hotelů a penzionů. Chorvaté to dovedou ocenit.„Však díky vám“ usmála se a donesla jen tak, opečené brambůrky k zakousnutí: „ se nám docela daří. Musíme se ale hodně ohánět. Od podzimu do léta žijeme z toho, co v sezóně vyděláme. A je stále dráž a dráž.“Stát i přes ekonomické problémy které po ukončené válce a osamostatnění jistě má, se snaží v poslední době podnítit turistický ruch tím, že finančně podporuje a podněcuje obyvatele k opravám domů s vybudováním hostinských pokojů pro turisty. A tak jsou některé části Igrane už docela pěkně opravené, nehledě k tomu, že kousek od přístavu stojí velmi rozsáhlý moderní hotelový komplex Hotel Punta. Jeho pavilony a bungalovy, tak vtipně propojené stezkami a průchody, krásně a přirozeně zapadají do celkového obrazu malebného městečka. Přesto máme dojem, že podnikavost a podnikání zejména v oblasti služeb turistického ruchu není na pobřeží ještě zdaleka vyčerpána a rozvinuta tak, jak by si rekreanti a návštěvníci představovali. Nestačí jen srdečnost lidí, nádherná příroda, teplé a průzračné moře, architektura, kouzelné ostrovy a místa k ubytování, ale chtějí li mít Chorvaté větší příjem peněz do státní i soukromé pokladny, musí pro to udělat ještě mnohem více než doposud. Přes všechny drobné nedostatky s nimiž jsme se v oblasti služeb setkali stojí nejen Igrane, ale celé pobřeží Makarské riviéry za podzimní návštěvu.

(2002)