Jdi na obsah Jdi na menu

Chorvatsko - Vrbnik a jeho proslulé víno vrbnicka žlahtina

31. 5. 2009

ObrazekZ pláží, parků a hotelů přímořských lázní Crikvenica ležící na stejnojmenné Crikvenické riviéře oblasti Kvarneru v Chorvatsku je vidět, mimo malé vesnice Šilo, skalnatá a pustá část pobřeží nedalekého ostrova Krk. Se svými 409 čtverečnými kilomentry je Krk největším ostrovem v Jadranském moři. Zatím co v Crikvenici jsou na plážích a  ulicích  desetitisíce rekreantů a turistů, doslova dovolenkový blázinec po celých čtyřiadvacet hodin, protější pobřeží Krku je klidné.

Opravdovou oázou klidu je ale po staletí nedotčené starobylé městečko Vrbnik, kam jsme se s Marcelou vypravili se skupinou asi dvaceti turistů malou lodí. Roberta, jak se naše loď jmenuje,  se příjemně houpe na modré klidné mořské hladině a nechává za sebou bíle zpěněnou čáru od lodního šroubu, nad níž neúnavně nalétávají bílí racci. Asi po hodně připlouváme k Vrbniku, který se již zdálky tyčí na skále jako orlí hnízdo. Vrbnik  s necelou tisícovkou obyvatel je  jediné město na ostrově ležící na jeho východní straně v zalesněném, nehostinném pobřežním pásu. Patří mezi nejzachovalejší opevněná chorvatská městečka s bohatou historií. Po staletí bylo střediskem církevních slovanských literárních aktivit na ostrově. Samotné město je rozloženo na strmém, asi  padesát metrů vysokém  stupňovitém vápencovém útesu, kolem farního mariánského, původně Obrazekrománského kostela Sveta Marija s renesanční zvonicí. Kostel stojí na vrcholu skalnatého ostrohu uprostřed desítek kamenných domů. Má velmi zajímavá vitrážová okna, které věnovaly rodiny vrbnických emigrantů. V době hospodářské krize odcházely z ostrova a samozřejmě také z Vrbniku desítky rodin za prací  převážně do Ameriky. Po čase začali posílat peníze domů na zvelebení kostela.

Z malého chráněného přístavu vystupujeme příkrou cestou vzhůru mezi hustě zarostlými terasami olivovníky, fíkovníky, vinnou révou a kamennými zídkami a starými domy do starobylého centra. Slunce pořádně připaluje i když je teprve něco po deváté dopoledne. Z malého náměstíčka Placa Vrbičkog statuta vede ulička Trg Škulica, kde se z otevřených sklepních dveří line nejen příjemný chladný vzduch, ale také neméně příjemná typická vinná sklepní vůně. Zaklepal jsem na dřevěné vyřezávané, popraskané dvéře a sestoupil  po několika schodech dovnitř. V přítmí sklepní místnosti stály tři či čtyři velké tmavé sudy a starý pán v plátěné zástěře přeléval do menšího opleteného demižonku víno.

„Dobar dan, chcete ochutnat? Je to naše žlahtina“, spustil na mne dřív, nežli jsem stačil pozdravit. Bleskově nalil sklenku vína sobě a druhou mně podal. Brzy jsem poznal, že to zdaleka nebyla jeho dnešní první sklenička. Ochutnal jsem tedy pověstnou žlahtinu a dal se se starým pánem do řeči. Vyslechl jsem malou přednášku o vrbnicke žlahtině. A když jsem řekl, že jsem z vinného kraje od Znojma a že vínu trochu rozumím, vytáhl malý koštýř, zkušeně jej natáhl  a povídání s ochutnáváním, nebralo konce. Venku už slunce pálilo s pověstnou jadranskou silou, zde bylo příjemně chladno.

Vinná réva, která tu všude roste kolem každého domu  není ledajaká. Je to výtečná místní odrůda bílé žlahtiny, originální a jedinečné odrůdy, které se nedaří nikde jinde ve světě. Právě vrbničtí emigranti zkoušeli vysadit stovky sazenic na různých místech, ale nikdy se jim to nepodařilo. Svojí unikátnost si tato bílá odrůda ponechala pouze zde ve Vrbniku a jeho blízkém skalnatém okolí s charakteristickým složením půdy i mikroklimatem.  Na příkrých stráních porostlých středomořskou macchií jsou desítky starých kamenných zídek které ohraničovaly malé vinohrady. Sálající teplo z kamenů  masivních zídek i v chladnějších nocích vytváří právě ty ideální, unikátní podmínky pro pěstování vinné révy na ostrovech i pobřeží Jadranu. Zídky jsou  pozůstatky dřívějšího urputného úsilí obyvatel o udržení kousku úrodné půdy na které pěstovali svoji vinnou révu. Dnes se ovšem pěstuje nedaleko města v několika velkých vinohradech.

Lahodný nápoj vyráběný  tradičním způsobem je opravdovou místní Obrazekspecialitou nejen Vrbniku ale celého ostrova. Víno je podobně jako většina chorvatských bílých vín plné, zakulacené s úžasnou ovocnou vůní i v chuti. Znalci doporučují pití při teplotě 10 – 12 stupňů celsia. Samozřejmě, že se tu pěstují i další druhy, jako například zlatna žlahtina, žlahtina frajona, vrhunski merlot nebo pjenušac. Ale žlahtina je z nich nejznámější.

Po několika sklenkách chladivého moku a rozloučení s příjemným staříkem, jsme se opět pohroužili do malebného a malíři opěvovaného městečka. Útulné vinárničky – konoby se střídají jedna s druhou. I když je konec srpna, turistů je  v uličkách města opravdu málo. Z Crikvenice připlouvají tři-čtyři lodě denně, což představuje asi  stovku návštěvníků a po silnici jich auty přijede stejně tolik. Naštěstí tu nejsou  postavené žádné moderní hotely či pensiony. Je tu prostě stavební uzávěra a to je moc dobře. Určitě by Vrbnik  nebyl tak relativně  klidným městečkem, jakým doposud je. Přišli jsme na okraj útesu ke konobě Nada odkud je vyhlídka snad nejkrásnější nejen na přístav dole pod útesem, ale na Crikvenici a celý pevninský pobřežní pás s plážemi a horami.

Proplétáme se nekonečnými úzkými uličkami a neustále objevujeme nádherné výhledy na staré kamenné domy, oblouky, balkony, většinou obrostlými zelení se záplavou květů a nezbytnou vinnou révou. Jedna z mnoha uliček je opravdu rekordní ve svém průměru. Je úzká asi 40 centimetrů a projít jí znamená výrazné posílení sebevědomí o své postavě, ne každý se protáhne! Naštěstí o něco dál je jiná, s větší průchodností ale také více frekventovaná.

Když už jsme se nasytili pohledů na kouzelné uličky i domy, pomalu  sestupujeme opět  dolů k malému přístavu. Posadili jsme se pod slunečník  restaurace Namori, kde si dáváme výtečnou černou kávu. Majitel, statný muž  Antič Stašic nám ještě poradil:

„Támhle za rohem  prodáváme víno v různém balení. Stačí si jen vybrat ročník a zaplatit. Cena je od 15 do 60 kun za sedmičku“ dodal a ukázal na nedaleký malý přístřešek před vinným sklepem. Večer se vracíme z tichého kouzelného Vrbnika zpět do bláznivé a turisty přeplněné Crikvenice, kde hudba a hluk ustává až nad ránem s batůžkem zaplněným několika lahvemi vrbnicke žlahtiny.

(2005)