Jdi na obsah Jdi na menu

Rusko - Jak se děda učil rusky

15.mezi-domy-v-jaksanze-jsou-letite-hromady-dreva.jpgNa místě bývalého dřevěného přístřešku pamatujícího pionýrské doby budování Severní dráhy, stojí asi tři roky nově vybudované nádraží. Moderní nádražní budova se vyjímá mezi dřevěnými domy v pozadí, na jejímž boku je velký nápis PONAZYREVO. Prosklený přízemní pavilon s čekárnou, jízdními řády, různými místnostmi, pokladnami. Prostě normální nové, pěkné nádraží. Ovšem asi padesát metrů od budovy stojí částečně zastřešená stará prkenná ohrada. Lidé do ní vcházeli, vycházeli. I přes to, že jsem stáli od ní dost daleko, silně odtud páchlo močí a výkaly. Na popraskaných a zčernalých prknech se bělá velký, vápnem napsaný nápis: Otchožee město. No jasně. Klasický ruský záchod jakých jsme viděli v různých variantách nespočet. Ovšem nechápali jsme, proč není WC přímo v nové budově, kde byla dokonce i umývárna!

 To jsou ty neskutečné a mnohdy naprosto nepochopitelné věci v zemi netušených možností, které my nechápeme, místní zase nechápou nás, co se nám na tom nezdá. A tak jsem si vzpomněl na dědův článek, který napsal někdy v roce 1919, kde právě podobná prkenná ohrada se stejným nápisem hrála v jeho podání hlavní roli, když se v ruském zajetí učil azbuku. Cituji doslova:
„Poněvadž moje zranění nebylo takového rázu, aby mi bránilo jíti na bojiště, nezbývalo mi, než abych poslechl a šel podruhé do bratrovražedné vřavy. Nebyl jsem tam ostatně dlouho. Byl jsem brzy zajat při útoku, který na nás Rusové učinili. Stal jsem se tedy tak válečným zajatcem. Tehdy jsem tomu byl dosti nerad, z toho důvodu, že jsem myslil, že nastala neodvolatelně doba, kdy musí přijíti mír.
„Potáhnou mne nyní někam daleko na Sibiř“, rozumoval jsem tehdy sám pro sebe.Při mizerné dopravě může to trvati měsíc i dva. Až mne tam dovezopu, nastane mír. Než se to vše urovná, upraví a podepíše, uplyne půl roku. To nás budou tam stále držet. A pak teprve domů. Kdybych byl někde v haliči, dostal bych se do rodného kraje, po němž jsme všichni toužili, za několik dní. Ale takto potrvá cesta opět nějaké dva měsíce. To jsem si pomyslil. A zatím jsem si pobyl v zajetí ještě hezkých pár měsíců!
Po několika dnech dostal jsem se konečně do Lublina. V tpomto polském městě poprvé jsem litoval, že nikdy nevšímal jsem si aspoňskenovat0008.jpg trochu ruské azbuky. Celá moje vědomost v tom oboru záležela v napsání slova „MOSKVA“ jež po rusku se píše „MOCKBA“. Tuto vědomost sebral jsem z pohledního lístku, který přišel mi kdysi náhodou do ruky. Víc jsem nevěděl ani písmenky.
A v Lublině samý ruský nápis. Jen tu a tam blýskl se polský.
„Musíš se po cestě naučiti aspoň čísti!“, poroučel jsem sám sobě. „Aspoň si můžeš přečísti jména stanic, kterými projíždíš“. Pěkně se to řeklo, ale hůře vykonalo. Kde, odkud vzíti to hlavní, azbuku totiž!? Přemýšlel jsem, ptal jsem se spoluzajatých, kdo ji snad náhodou umí, ale marně. Ve voze, kde jsem seděl, nikdo ji jakživ ani neviděl.
Konečně jsem přišel na spásnou myšlénku. V mých věcech, které mi nebyly odebrány, byla plechovice od ruské konservy. Sloužila mi za hrnéček. Pil jsem z ní vodu, čaj, ba jedl jsem z ní též. Byla to v té době krátce nádoba neocenitelná. „Ta mi musí pomoci!“ zvolal jsem. Vyndal jsem ji z uzlíku a počal ji bedlivě prohlížeti. Totiž něco na ní bylo napsáno. Krátce: počal jsem luštiti záhadný nápis. Stal se tak ze mne rázem luštitel hádanek. Slovo „Mockba“ mi při tom pomáhalo aspoň trochu. Mořil jsem se, přemýšlel, luštil. Konečně! Moje námaha byla korunována jakýmsi úspěchem. Podařilo se mi rozluštiti nápis „Tovaryšestvo konsevnago proischodstva Sitanie“. Sláva! Měl jsem tak celou řadu písmen, která mi prozatím musely posloužiti. Začátek byl a ostatní jsem po delší cestě z části uhodl, z části mne poučili někteří druzi ze sousedních vagonů. Ten znal to, ten ono. Počínal jsem pomalu čísti nápisy. Vlastně hláskovati a slabikovati. Blížili jsme se k Minsku. Že to bude Minsk, tehdy jsem ovšem nevěděl, ježto páni Rusové nedali nám do rukou jízdního řádu.
Zavezli nás kamsi za humna, dále od hlavní nádražní budovy. Ohlásili nám, že tu budeme obědvati. Zprávu tuto přijali ovšem s jásotem. Nekrmiliť nás po cestě tuze často a žaludky naše každou chvíli nespokojeně pobručovaly.
Co mně padlo do oka při vylízání z vlaku, byl nápis nad jakousi ohradou trčící. „Otchožee město! Přeslabikoval jsem po chvíli. Abych se přesvědčil, přečetl li jsem správně, ptal jsem se ruského soldatika, který nás hlídal, je li dobře přečteno. Pokrčil rameny jen a oznámil mi skroušeně, že je negramotný, jako ohromný počet Rusů. „Ja durnyj kak butelka“, dodal ještě. (Hloupý jako flaška.) Zasmál jsem se tomu přirovnání. A obrátil se na druhého vojáka s tímto dotazem. „Da (ano)“ řekl tento krátce a uháněl dále. Měl asi v žaludku tak pusto jako my a pospíchal k míse. Zatím mne obklopilo několik našinců. „Co je to za město“? ptali se zvědavě. Nafoukl jsem hrdě tvář a oznámil jim směle, že jsme v „Otchože městě“.
Dobrá! Přijali tu zprávu jako fakt a věřili. Jen někteří hned po obědě tvrdili, že jsme to byli v Minsku a ne v Otchožel městě. Řekli prý jim to Rusové. Buďsi! Nechal jsem jich! Ať si mluví! Přece umím čísti!
Vlak se zatím zase pomalu rozhoupal a jako hlemýžď plazil se ku předu. Opravdu pomaleji než naše nejbídnější lokálka. Cesty jen pomalu ubývalo. Konečně opět zastávka a v ní kypjatok s horkou vodou na čaj! Čaj počínalť již v té době býti pro nás tak důležitý jako pro Rusy. Vlak se zastavil. Kypjatok na zastávce byl. Ale byla tu též ohrada, nad jejímž plotem zdvihal se na tyčích velký nápis. Slabukuji ho a hle! Bylo to opět Otchožee město.
Zakroutil jsem nad tím hlavou. Divná věc! Město téhož jména jako dříve!
„Co je to zde“? ptali se mne druhové.
„Čert ví. Zde je napsáno opět to, co bylo v té stanici, kde jsme obědvali.“
„Snad jsou tu dvě města téhož jména!“ prohodil jeden. „Není to nic divného ani u nás“.
„No ať to je již jak chce“, povídám jim, „Hlavní věcí je, že jsem to dobře přečetl. A že dobře, za to ručím svou hlavou“.
Teď si pomyslete ale moje překvapení, když v následující stanici stojí sloup u ohrady a na něm tabule, na které tučnými literami jest naznačeno opět ono nešťastné „Otchožee město“. A nápis ten směje se vám přímo do očí!
Přešlo ještě několik stanic, nežli jsem byl poučen. Přečetl jsem opravdu dobře. Ale vinu na všem nesla dráha, která nás v mnohých stanicích vozila kolem humen. Na hlavní stanici, kde bylo pravé jméno vymalováno na průčelí, zavezla nás málokdy. Co značí ona ohrada, při níž stál nešťastný nápis, dozvěděl jsem se brzy. Hnad na následující stanici, kde vítal nás opět onen nápis. Tam se teprve vysvětlilo, že to není nic jiného, nežli primitivní společný záchod!
Tak vypadal můj první pokus ve čtení v Rusku. Později jsem ovšem udělal velké pokryky nejen ve čtení, písmu, ale i v ruštině samé. Na první pokus ve čtení však rád se smíchem vzpomínám dodnes…..“.
 
         Páchnoucí dřevěné ohrady s nápisem Otchožee město, mají tradici a s úspěchem přežívají všechny režimy – od cara, přes budování komunismu až po dnešek. A tak zůstávají kuriozní prkenné ohrady vedle nových budov, stále „vizitkou tradiční kulturnosti“ staré dobré Rusi i na přelomu dvacátého a jedenadvacátého století. .
 Nakonec, všichni tam musí tak ať to dlouho nehledají.
 
 

(úryvek z: Hladík J.: Oblast Ponazyreva – jen letopočet se změnil (Rusko), str.44, edice Svět, svazek č.8, vydal v roce 2006 P. Večeřa, Hrotovice pro Klub cestovatelů H+Z GLOBE Prosiměřice, o.s.. V útlé publikaci je popsaná cesta a pobyt v roce 1989 v oblasti Ponazyrevo asi 200 km od Moskvy)