Jdi na obsah Jdi na menu

Tunisko - Synagoga La Ghriba, La Merveilleuese je nádherná, zázračná

25. 5. 2009

ObrazekJsme na předměstí městečka Er Riadh asi 60 km od největšího a někdy také nadneseně nazývaného hlavního města ostrova  Houmt Souk. Za okénkem auta se míhaly datlové palmy, nějaká menší či větší bílá stavení, pichlavé opuncie kolem silnice, obrovské agáve, když najednou vůz v němž jsme seděli zatočil kolem čisté bílé zdi doleva, přibrzdil a zastavil na parkovišti. Snědý  řidič s umaštěnou čepicí se obrátil dozadu a povídá:

 

„Támhle je synagoga. Já tam nepůjdu, počkám na vás. Klidně si všechno prohlédněte“, mávl rukou  směrem k nízké nijak zajímavé bílé budově s modře Obrazeknatřenými vraty. Vytáhl ze skříňky palubní desky nějaké noviny a pohroužil se do čtení. Vystoupili jsme před malým domkem připomínající policejní strážnici – byla to strážnice a v ní několik ozbrojených policistů a velký detekční rám, velice podobný rámům, kterými jsem procházel v Jeruzalémě u Zdi nářků. A také následovalo stejné pečlivé prohlížení batůžků a nakonec projití detekčním rámem. Bezpečnostní prohlídka proběhla  v pohodě a už jsme kráčeli silnicí k nedalekému hlavnímu vchodu do areálu slavné synagogy La Ghriba. Až nyní jsem si pořádně všimnul zátarasů a železných zábradlí nasměrovaných tak, že zabraňovaly vjezdu automobilů a každý musel projít místností s policejní kontrolou. Je to důsledek atentátu, který se zde odehrál.

 

11. dubna 2002 vydaly světové agentury zprávu, „že kamion naložený plynem narazil do zdi sousedící se synagogou La Ghriba. Výbuch byl prý slyšet do vzdálenosti pěti kilometrů.  Řidič a několik lidí, včetně turistů, zahynuli na místě, na třicet dalších lidí Obrazekbylo zraněno. Některé raněné musely z plamenů do místní nemocnice převážet helikoptéry. Místo neštěstí ihned po výbuchu obklíčila policie“.

 

U synagogy začaly hlídkovat bezpečnostní síly a tuniské úřady hlásaly  oficiální verzi události, že to byla nešťastná  nehoda, nikoliv atentát. Co nejrychleji se měl obnovit klid a pokoj aniž by událost nějakým způsobem ohrozila rozvíjející se turistický ruch nejen ostrova, ale celé země. Jak se ale   ukázalo, byl to atentát při němž zahynulo 18 lidí, většinou turistů z Německa. Několik dnů po atentátu se k odpovědnosti za útok na synagogu  přihlásila Islámská armáda pro osvobození svatých míst s kontakty na teroristickou síť Al –Kajdy. A tak  po staletích relativního klidu a pokojného soužití zasáhla blízkovýchodní krize i pokojný ostrov Djerbu tou nejdrsnější formou. Dnes už žádné stopy po mohutném výbuchu  nikde vidět nejsou, poškozené zdi jsou opravené a natřené, vše září bělostí a  modří. Islám je naštěstí v Tunisku umírněný v porovnání s řadou jiných islámských států a státní moc Obrazekmá zcela pochopitelný eminentní zájem na klidném soužití různých náboženských komunit. A proto také turisté na ostrov jezdí vesele dál…..

 

Před zděnou bránou se sedmi ozdobnými cihlovými obloučky stojí vlevo u masivní zdi lehce rezavá cedule s nápisem na bílém oprýskaném podkladě - Synagogue La Ghriba. U ní nedbale postávají dva mladí policisté se samopaly přes ramena a dívají se  na procházející turisty, ale jak jsem je chvilku pozoroval tak  s větším zaujetím sledovali  turistky. Celý areál je dnes opravdu důsledně  hlídaný. Celkovým vzhledem připomíná spíš kasárna nežli významnou svatyni. Vcházíme mezi dvě velké ale  nevysoké budovy. Vlevo je slavná synagoga a vpravo ubytovna pro poutníky, kteří toužili přijít na toto posvátné místo. ObrazekČtvercové nádvoří je obkrouženo sněhobílými oblouky ve dvou poschodích a množstvím očíslovaných dveří jednotlivých cel či pokojíků. Zvenčí vedou z cel malá ozdobným kování zamřížovaná okna, natřená sytou modrou barvou, která se velice odráží od bílých zdí. 

 

Velkými ozdobně vyřezávanými vraty vcházíme do synagogy, nejstaršího a nejvýznamnějšího poutního místa Židů v severní Africe. Zde v malé čtvrti nebo malém ghettu Hara Seghira ji postavili  Cohanimé na místě původní prastaré synagogy. Počátkem dvacátého století místní rabíni rozhodli, že v žádné ze čtrnácti synagog na ostrově se nemohou a nebudou uchovávat staré svitky Tóry, jedině zde v  La Ghribě. Sem se také v období svátku Pesah, což je židovská obdoba Velikonoc, sjíždějí a setkávají Židé z celého světa, aby si připomněli svoji dávnou historii vysvobození z egyptského područí. Jednoduchostí a určitou střízlivostí se stavba  stala předlohou pro jiné podobné synagogy na ostrově.

 

ObrazekPomalu jsme vstoupili z prudkého slunečního svitu před vraty do přítmí synagogy. Hned za dveřmi jsme se museli vyzout, ženy si zahalily ramena, všichni dostali jarmulku na hlavu a pěkně bosky si prohlíželi  vnitřek synagogy. Chladná podlaha docela příjemně ochlazovala upocené nohy. Vnitřek je velký sál obklopený jednoduchými sloupy, klenbou a nahoře zastřešenými lodžiemi. Na lavicích seděli čtyři staří vousatí muži s jarmulkami, kývali se dopředu a dozadu, nahlas a velice  procítěně se modlili. Jejich hlasy se rozléhaly tichým sálem a tříštily se o barevné, ozdobné a tyrkysové kachle na stěnách. Výzdoba synagogy je prý zhotovena podle sefardské tradice, kterou sem dovezli Sefardští Židé,  odvozující svůj původ od svých předků kteří žili na Pyrenejském poloostrově. Atmosféra prostředí je opravdu úchvatná, nikdo z několika desítek přítomných snad ani polohlasně nehovoří. Jen se rozhlížejí, fotografují, poslouchají vášnivé a procítěné modlitby.Obrazek

 

Z hlavního sálu jsme vchodem vešli do velice podobných, vlastních modlitebních prostor. Jen tam bylo o poznání méně světla i když prosvítalo přes barevná skla oken,  jsou  nahoře ve čtvercovém prostoru a je jich tam symbolicky dvanáct, jako bylo izraelských kmenů. Stejně jako bývá ve všech synagogách. Interiér  tvoří plno nádherných dřevořezeb, vyřezávaných sloupů a různých jemných ozdob, jež spoluvytvářejí zajímavou atmosféru celého prostředí.

 

Je tu deska na čtení nazývaná tevah, uzavřená skříň parshiot ve stěně je místem uložení originální části Tóry – Pěti  knih Mojžíšových, která je uložena v krásně  vyřezávaných dřevěných  a stříbrných pouzdrech. Nejstarší svitky Tóry jsou veřejnosti nepřístupné a ukazují se pouze při zcela výjimečných příležitostech. Pro současné obřady se používá jiná Tóra. Prohlížíme si ozdobné řezby a detaily bohaté výzdoby, je to velmi zajímavé a opravdu krásné. Blesky fotoaparátů osvětlují i temnější kouty modlitebny, není tu snad nikdo kdo by nefotografoval.

 

Vnitřní výzdoba je sice krásná, ale  přece jen se zdá, že cestovní průvodci a různé Obrazekprospekty nádheru synagogy trochu přeceňují. Ale ve fyzické  nádheře či zázračnosti to asi není. Někde jsem četl, že vlastní synagogu nedělá synagogou to co vidíme,  jak je vyzdobena či postavena, ale důležitost a význam spočívá v tom co se v ní odehrává, jak je vnitřně krásná, nádherná, zázračná…. Je místem setkání ve smyslu kultury, lidských příběhů, víry, spojující v sobě vlastně tři domy – Beit Knesset je místem pro sociální setkání, Beit Tefilah místem modliteb a Beit Midrash místem pro studium Tóry

 

Do reality současného všedního života nás přivedl mladý Žid, který stál u dveří a nijak se nerozpakoval upozornit návštěvníka, který dobrovolně nehodil nějakou minci do kasičky, aby tak učinil. Klidně zaklepal na rameno, či jej zatahal za tričko a natáhl ruku s kasičkou.

 

Staří muži  stále hlasitě recitovali citáty s Tóry, kvíleli, klátili sebou v nábožném Obrazekvytržení a naprosto nevnímali okolí, nebo nechtěli a nedávali to najevo. Přesto, velice potichu si každý z nás našel ten svůj pár sandálů, obul se, z hlavy sundal a vrátil jarmulku a vyšel před synagogu.

 

Tam svítilo sluníčko a za budovou se velké prostranství doslova rozzářilo tisíci  jarními květy. Obohatily tak sněhobílou barvu budov, modrou barvu oblohy a natřených železných ozdob i dveří, světlehnědou barvu písku o nádhernou, jásavou žlutou barvu.