SVĚT OKOLO NÁS

Hned za branami Jeruzaléma, vystavěného na Judských horách se na východní straně rozkládá Judská poušť. Je to velmi suchá oblast, neboť dešťové mraky přinášené větrem od Středozemního moře se zaráží o 1000 m vysoké Judské hory. Průměrné roční srážky tu dosahují asi 100 mm. Poušť poté prudce klesá až k Mrtvému moři, ležícímu  -408 m pod hladinou Středozemního moře.

Při toulání Tel Avivem, jsme potkali několik Alešových kamarádů. Žádný z nich neopomenul dodat důležitou informaci: „Určitě přijďte večer do hostelu Hayarkon, Omri otevírá na střeše nový bar a bude tam party. Dva dny jsme to připravovali.“

Nedalo se tedy nic jiného dělat. Po desáté večer jsme vešli úzkými dveřmi na značně prostornou střechu hostelu. Vpravo byl malý barový pultík, před ním několik stolků s vysokými stoličkami. Kolem zděné zídky ohraničující střechu stály květináče s rozkvetlými ibišky a oleandry.

Jedním ze 47 oficiálně vyhlášených kulturních výročí UNESCO pro léta 2002 – 3 je 2000. výročí založení města Šachrisabz.

Zelené město, tak by se mohl přeložit název Šachrisabz (Šahr-i-Sabz) co do velikosti druhého největšího města v Kaškadarské oblasti Uzbekistánu, leží v kotlině rozkládající se na úpatí Zarevšanského hřbetu v nadmořské výšce 658 m. 

Ubytovali jsme se v jediném hotelu „Dustlik“ stojícího mezi několika nízkými topoly na zaprášeném bajsunském náměstí. Je to stará jednopatrová budova s rovnou střechou a s dvaceti dvoulůžkovými pokoji. A se záchodem – dřevěnou boudou , asi sto metrů za hotelem. Vzhledem k našim střevním potížím přetrvávajícím už čtvrtý den, to bude tedy dost náročné.

Sedím na nízké zídce z hlíny, krosna leží v prachu přede mnou. Kolem dokola žluto – červeno - hnědá, vyprahlá krajina, nikde kousek zeleně. Okolní strmé hory mají barvu stejnou. Je veliké teplo, dobře přes 40 ve stínu. Jako ostatně téměř vždy v uplynulých dnech. Držím v ruce tři lískové oříšky, jež jsem dostal doma před odjezdem pro štěstí a přeji si, aby konečně jelo nějaké auto.

Tradičně vstáváme brzo, dokud je ještě přijatelná teplota, chceme udělat první prohlídku celé lokality Kunja Urgenče. Ani není potřeba se nutit do vstávání. Po celou noc jsme kvůli snad nejtěžším náletům komárů po dobu pobytu ani nespali. Dokonce i Igamov se jednou probudil z hlubokého spánku, aby zabrblal pod svůj mohutný knír: "svoloč jedna zatracená" a spal dál. Ovšem nevím, zda se mu jen něco nezdálo.

Konečně máme za sebou Hanoj, kde jsme kličkovali v přeplněných uličkách s naším minibusem za neustálého houkání klaksonu. Ovšem za městem dopravní ruch vůbec neutichá. Silnice směřuje do Haiphongu, spojující přístav s hlavním městem je snad stejně přeplněna cyklisty, auty dobytkem nebo hromadami rozházené rýže připravené k mlácení koly projíždějících aut. Není divu, je to snad nejfrekventovanější silnice ve Vietnamu.

Zdá se to téměř neuvěřitelné, ale v Mongolsku, zemi která má nedozírné rozlohy panenské přírody a snad žádné problémy s výraznými negativními civilizačními jevy, je zřízeno 14 státních přírodních rezervací. Jejich rozloha je téměř 6 milionů hektarů a zahrnují nejatraktivnější fyzicko - geografické oblasti země.

Nedaleko autobusové nádražní haly stojí nízký hliněný dům s primitivní pergolou z křivého saksaulového dřeva, pod ní  lavice a dřevěné stolky. U třech  sedí několik mužů a jedí rukama plov.  Rance a dvě bedny leží na zemi  Abychom  se dostali dovnitř, musíme je přelézt.