Malé  černohorské městečko Sutomore  leží na pobřeží Sutomorské zátoky (Sutomorski zaliv)  asi 8 km od Baru obklopené hustými porosty typické středomořské flóry. Postupně vzniklo na místě bývalé rybářské vesnice, když se tu v sedmdesátých létech minulého století začal nesměle dostávat do popředí zájmu turistický ruch.  Podle údajů z roku 2003 zde žije asi 1827 obyvatel, ovšem v letní sezóně je počet několikanásobně vyšší právě o turisty využívající pěknou téměř dvoukilometrovou pláž. Není proto divu, že je to velice známé letovisko v zálivu Barské riviéry. Protože z hlavního města Podgorici je to necelá hodinka cesty autem či vlakem, bývá tu přes víkendy  mnoho hlavně  mladých lidí toužících po relaxaci a zábavě. V posledních několika létech  sem sice stále častěji zavítají i naši turisté, ale většinou jsou zde  Srbové méně potom Italové a Němci. Pro našince je tato nádherná divokou přírodou i početnými památkymi oplývající země   stále ještě málo známá.  A možná i vzdálenost tu hraje jistou roli protože turisté chtějí být co nejdříve u moře a pokud jejich auta směřují do zemí bývalé Jugoslávie, tak nejčastější destinací je Chorvatsko případně Slovinsko.

Samotné město je rozložené   pod horou Sutorman Vrsuta vysokou 1183 m n.m. v pohoří Rumija  jež odděluje Skadarské jezero od moře a které se majestátně  vypíná v pozadí nad městem do jejíž svahů porostlých borovicemi a macchií pomalu ale jistě pronikají nové stavby hotelů či penzionů. Domy, hotely či penziony  poškozené nebo zničené posledním velkým zemětřesením v roce 1979 s epicentrem asi 20 km od Baru, jsou již dávno opravené.

Jedeme li po silnici lemující pobřeží ve směru od Petrovacu na Mori do Sutomore, pak po pravé straně na kraji městečka se vypíná obklopen vysokými okolními  horami 232 m vysoký osamocený skalnatý  kopec Haj – Nehaj.  Ovšem při méně pozorném pohledu každému téměř unikne, že je vrcholek  vlastně  velikou pevností, tak  dokonale splývá s okolními vápencovými skálami mezi nimiž občas vyrůstají nízké keře a zakrské stomy. Je to docela rozsáhlá zřícenina benátské stejnojmenné pevnosti Haj – Nehaj nebo také jenom Nehaj, jak se někdy ve starých listinách nazývá. První písemná zpráva o pevnosti  se datuje v roce 1542. Pevnost byla tak rozsáhlá, že v ní mohlo nalézt útočiště prý až 900 obyvatel z okolních vesnic a osad. Původně byla postavená Benátčany jako strážní pevnost na obchodní cestě v této neklidné oblasti Balkánu.  V 16. století byla ale dobyta Turky a ti místo svého oblíbeného  zvyku pevnost nezbořili, ale ještě víc ji opevnili. Snažili se tím odstaršit Černohorce od  případných odbojných úmyslů a udržovali si nadvládu nad krajem. Přestože Turci zemi dobyli, nepodařilo se jim ji nikdy úplně podrobit. Černá Hora však nebyla v té době úplně nezávislou. Podléhala v některých obdobích více či méně tureckému vlivu a moci, v jiných se z ní do značné míry vymanila. Tomuto stavu napomáhala řada místních specifik: nepřístupnost horského terénu, patriarchální vztahy v zemi, založené na existenci pokrevních rodů, aktivita zdejší pravoslavné církve, tradiční vnitřní samospráva a okrajová poloha země v rámci turecké říše.

V 16. stol. byl v oblasti Černé Hory vytvořen téměř samostatný turecký sandžak, ovládaný poislámštěným synem černohorského vládce Ivana Crnojeviće, v sousední Albánii nesmírně populárního – Skanderbega.

Později pevnost postupně pozbývala na strategickém významu a do dnešního stavu se dostala díky četnému zemětřesení, které v této oblasti není zvláštností. Cesta do pevnosti na vrolku Haj – Nehaj je docela náročná vzhledem k většinou vysokým teplotám, příkrému výstupu a téměř neznačené stezce. Ta se proplétá mezi balvany, keři a často je zapotřebí značného přemýšlení kudy dál. Moc návštěvníků nahoru nejde, leží raději u moře, takže procházka pevností je velice romantická a nikým nerušená. Mezi více či méně  rozbořenými budovami, hradbami stojí i torzo zčásti v roce 2007 rekonstruovaného kostela sv. Demetria postaveného v dobách Nemaničovců. Ze všech míst pevnosti se naskýtá překrásný téměř letecký pohled na okolní hory, pobřeží a Sutomore.

Druhou ale menší pevností je  turecká pevnost Golobrdo nad útesem stejnojmenného kopce Golobrdo jehož výška příliš  nepřesahuje 100 m n.m.. Původní jméno pevnosti které místní obyvatelé  časem  přejmenovali bylo ale Tabija. Procházení pevností a jejími zbytky je velice vzrušující zejména, když si představuji jak to tu kdysi asi vypadalo, vojenský ruch, život kolem i nepochybně časté potyčky a malé bitvy. Není to  náročný výstup, ani příliš daleko od okraje pláže a nábřeží  s nekonečnými obchůdky, bary a restauracemi. A to je také důvod, proč se kolem mne pohybuje asi dvacet lidí, procházejících mezi ruinami pevnosti. Za pevností po krátkém výstupu se dostávám k nádherným snad padesát či osmdesát metrů strmým téměř červeným útesům silně zvětralým náporem moře, počasí a času. Barevný kontrast zvětralého vápence, červeného lateritu, modrého moře a zelené šablji (macchie) s vyprahlou hnědou trávou je překrásný.  

(2008)